Ať už se jedná o slovanský nebo neslovanský - použití jiného jazyka než češtiny mi činí neskonalé problémy. Tedy né, že bych byla po této stránce úplný analfabet, spíše na mě sedí pojem "věčný začátečník". Dá se dokonce říct, že mám dost velkou slovní zásobu i znalosti gramatiky, ale ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba, stávám se hluchoněmou a nastupuje řeč rukou a těla vůbec.
Tento handicap se projevil už kdysi - u maturity z ruštiny, kdy jsem si nevzpomněla ani na to, že o kaníkulach běžně guljáju na kaňkách, přestože to do mě hustili rok co rok po celých 8 let. Za to jsem tehdy užaslým kantorům velmi ochotně sdělila, že v górodě Brnó mnógo kasťélov i stáraja i nóvaja rádnica, kam o kaníkulach přece každý rád zajde ... Na to má nebohá učitelka zareagovala jediným možným způsobem:
"A kakou rečou ty gavaríš?"
Od naprostého fiaska mne zachránila až recitace: "Ó Vólga, kalýbeľ majá, ljubíl ti kdo tibjá kak ja?..." a slib, že se nikdy, ale vážně nikdy, nebudu pokoušet domluvit parůsky :o).
Přešla jsem tedy na angličtinu, jako zázrakem zdolala obávaný zápočet a zkoušku na vejšce a posléze celá natěšená odjela na dobrodružnou cestu do Irska. První zádrhel nastal už po příjezdu do Doveru při rozhovoru s imigračním úředníkem. Měla jsem připravené úžasnou a sáhodlouhou řeč na téma, že Anglií pouze projíždím, bo mě zajímá země Keltů, kde se také hodlám tři týdny zdržet ... Skutečný rozhovor však probíhal následovně:
Úředník se usmál a vydal ze sebe zvuk, který mi vzdáleně připomínal "Důjůspíkingliš?"
Nahodila jsem výraz č. 38 - tedy pitomou blondýnu v těžkých nesnázích a naprosto mimo plán mu s přízvukem okoukaným z My fair lady sdělila jednoznačné "Naooouuu" doprovázené bezelstným modrookým pohledem.
Odpověděl mi suchým anglickým úšklebkem a pokynul rukou na znamení, že jsem vpuštěna.
Co se týče angličtiny, rozumím vcelku dobře všem nerodilým mluvčím. U těch rodilých ale většinou nejsem schopná oddělit jednotlivá slova, natož pak pochopit význam toho, co se mi snaží sdělit. Vymyslela jsem si proto fintu fň a ptám se tak, aby mi mohli odpovědět yes or no. Bohužel platí zákon, že čím nesrozumitelnější angličtina, tím slušněji vychovaný domorodec - což znamená, že zásadně odpovídá celou větou ... a často aj rozvitou. Řešením se mi stal malý bloček, tužka a úžasná fráze - "rajtitplíz", což kupodivu funguje.
Pomalu jsem tedy dospěla k názoru, že Angláni prostě výslovnost neřeší. O tom, jak hluboká je to mýlka mě přesvědčil číšník v nikterak úžasné hospodě v Canterbury, který cítil potřebu poučit nevzdělanou cizinku o správném použití jazyka anglického a zejména o jeho správné výslovnosti. Zatímco mu naprosto nevadily objednávky mých přátel ("pajntevginis" or "glásevginis"), pozastavil se nad mým - "orinždžus"
"Čuuujs", pravil se silně teplým přízvukem a vyčkával nade mnou jak fyzikář při písemce.
"Máš to říct po něm ... asi", napověděla mi kamarádka.
"Džus", trvala jsem na svém.
"Čuuuuuiiiiis", teplý přízvuk se pomalu měnil ve výhružný. Hrozilo, že nejenže nedostanu svůj oblíbený džus, ale že mí přátelé budou muset oželet i své vytoužené pifko ...
Zachránil nás můj přítel, který zopakoval objednávky všech, včetně teplého "čuuujs". Číšník mě naposled probodl pohledem a nechápavě zavrtěl hlavou. V podstatě to se mnou myslel dobře. Ale já se od té doby raději přiklonila ke "glásevginis".
Úplně nejlepší (asi 4-hodinový) rozhovor vedený v cizím jazyce mne potkal v Litvě, na litevsko-polské hranici, kde jsme nocovali u jedné sympatické rodinky. Povídali jsme si o všem možném, porovnávali život tam a u nás, probírali recepty, výchovu a systémy vzdělávání ... to vše pomocí česko-polsko-litevsky-ruské směsi s mírnou pomocí německých a anglických výrazů ... A tehdy jsem nabyla dojmu, že to se mnou není až tak hrozné.
Z přehnaného sebevědomí mne však vyléčily jazykové testy zveřejněné minulý týden v Mladé Frontě Dnes :o).
Nicméně teď mne čeká první zkušenost se španělštinou, bo s anglinou na Yucatánu zřejmě neprorazím. Jestlipak bude místním stačit, když jim ukážu příslušnou větu v níže uvedeném jazykovém průvodci a jestlipak budou ochotni vyhledat v tomtéž průvodci i rozumnou odpověď? Možná spíš nebude od věci znovu si procvičit výraz č. 38.
Tento handicap se projevil už kdysi - u maturity z ruštiny, kdy jsem si nevzpomněla ani na to, že o kaníkulach běžně guljáju na kaňkách, přestože to do mě hustili rok co rok po celých 8 let. Za to jsem tehdy užaslým kantorům velmi ochotně sdělila, že v górodě Brnó mnógo kasťélov i stáraja i nóvaja rádnica, kam o kaníkulach přece každý rád zajde ... Na to má nebohá učitelka zareagovala jediným možným způsobem:
"A kakou rečou ty gavaríš?"
Od naprostého fiaska mne zachránila až recitace: "Ó Vólga, kalýbeľ majá, ljubíl ti kdo tibjá kak ja?..." a slib, že se nikdy, ale vážně nikdy, nebudu pokoušet domluvit parůsky :o).
Přešla jsem tedy na angličtinu, jako zázrakem zdolala obávaný zápočet a zkoušku na vejšce a posléze celá natěšená odjela na dobrodružnou cestu do Irska. První zádrhel nastal už po příjezdu do Doveru při rozhovoru s imigračním úředníkem. Měla jsem připravené úžasnou a sáhodlouhou řeč na téma, že Anglií pouze projíždím, bo mě zajímá země Keltů, kde se také hodlám tři týdny zdržet ... Skutečný rozhovor však probíhal následovně:
Úředník se usmál a vydal ze sebe zvuk, který mi vzdáleně připomínal "Důjůspíkingliš?"
Nahodila jsem výraz č. 38 - tedy pitomou blondýnu v těžkých nesnázích a naprosto mimo plán mu s přízvukem okoukaným z My fair lady sdělila jednoznačné "Naooouuu" doprovázené bezelstným modrookým pohledem.
Odpověděl mi suchým anglickým úšklebkem a pokynul rukou na znamení, že jsem vpuštěna.
Co se týče angličtiny, rozumím vcelku dobře všem nerodilým mluvčím. U těch rodilých ale většinou nejsem schopná oddělit jednotlivá slova, natož pak pochopit význam toho, co se mi snaží sdělit. Vymyslela jsem si proto fintu fň a ptám se tak, aby mi mohli odpovědět yes or no. Bohužel platí zákon, že čím nesrozumitelnější angličtina, tím slušněji vychovaný domorodec - což znamená, že zásadně odpovídá celou větou ... a často aj rozvitou. Řešením se mi stal malý bloček, tužka a úžasná fráze - "rajtitplíz", což kupodivu funguje.
Pomalu jsem tedy dospěla k názoru, že Angláni prostě výslovnost neřeší. O tom, jak hluboká je to mýlka mě přesvědčil číšník v nikterak úžasné hospodě v Canterbury, který cítil potřebu poučit nevzdělanou cizinku o správném použití jazyka anglického a zejména o jeho správné výslovnosti. Zatímco mu naprosto nevadily objednávky mých přátel ("pajntevginis" or "glásevginis"), pozastavil se nad mým - "orinždžus"
"Čuuujs", pravil se silně teplým přízvukem a vyčkával nade mnou jak fyzikář při písemce.
"Máš to říct po něm ... asi", napověděla mi kamarádka.
"Džus", trvala jsem na svém.
"Čuuuuuiiiiis", teplý přízvuk se pomalu měnil ve výhružný. Hrozilo, že nejenže nedostanu svůj oblíbený džus, ale že mí přátelé budou muset oželet i své vytoužené pifko ...
Zachránil nás můj přítel, který zopakoval objednávky všech, včetně teplého "čuuujs". Číšník mě naposled probodl pohledem a nechápavě zavrtěl hlavou. V podstatě to se mnou myslel dobře. Ale já se od té doby raději přiklonila ke "glásevginis".
Úplně nejlepší (asi 4-hodinový) rozhovor vedený v cizím jazyce mne potkal v Litvě, na litevsko-polské hranici, kde jsme nocovali u jedné sympatické rodinky. Povídali jsme si o všem možném, porovnávali život tam a u nás, probírali recepty, výchovu a systémy vzdělávání ... to vše pomocí česko-polsko-litevsky-ruské směsi s mírnou pomocí německých a anglických výrazů ... A tehdy jsem nabyla dojmu, že to se mnou není až tak hrozné.
Z přehnaného sebevědomí mne však vyléčily jazykové testy zveřejněné minulý týden v Mladé Frontě Dnes :o).
Nicméně teď mne čeká první zkušenost se španělštinou, bo s anglinou na Yucatánu zřejmě neprorazím. Jestlipak bude místním stačit, když jim ukážu příslušnou větu v níže uvedeném jazykovém průvodci a jestlipak budou ochotni vyhledat v tomtéž průvodci i rozumnou odpověď? Možná spíš nebude od věci znovu si procvičit výraz č. 38.
Komentáře
Okomentovat