Chichén Itzá

Po obědě se konečně vydáváme k vysněným pyramidám
ve městě Chichén Itzá.

V této relativně suché oblasti se prvním mayským přistěhovalcům - lidem Itzá - podařilo objevit místo, kde se nacházely hned dvě cenoty - dva zdroje pitné vody. Někdy v letech 300-500 n. l. tu založili osadu, kterou nazvali Chi (ústa) - Chen (studně) - Itza (název kmene).

Každá z cenot měla svůj vlastní účel:

K té menší Cenote del Xtoloc se dal vybudovat přístup a stala se tedy jakýmsi vodojemem pro všechny obyvatele. Její současný vzhled poněkud odporuje zažité představě o rezervoáru pitné vody.

Větší cenota - Cenote de los Sacrificios alias Svatý cenot alias Studna smrti - však zůstávala nepřístupná. Jde o jedinečný úkaz - přirozeně vytvořenou nádrž takřka kruhového tvaru, s dokonale svislými, místy převislými stěnami o poloměru cca 60 m a hloubce cca 40 m (do poloviny je zaplněna vodou). Byla považována za bránu do "podsvětí". Mayové věřili, že v jejích hlubinách má sídlo bůh deště Chac a vhazovali mu různé obětní dary - od zlatých a jadeitových sošek a destiček s posvátnými texty až po lidské oběti. Člověk by se tu zasnil jak Halliburton, kdyby přímo vedle nerachotila svým životem nová moderní kavárna.

Chichén Itzá je rozděleno na dvě části - Chichén Viejo (Staré Chichén) a Chichén Nuevo (Nové "toltécké" Chichén).

Od hlavní brány se dostáváme přímo do Chichén Nuevo a uprostřed obrovského travnatého prostranství (Central Plaza) nás okamžitě zaujme největší zdejší monument - El Castillo, který je též označován jako Kukulkánova pyramida. Kukulkán je mayské označení toltéckého boha Quetzalcoatla, který je tu všude vyobrazen jako opeřený had (spojitost s posvátným ptákem Quetzalem chocholatým). Na rozdíl od ostatních mayských pyramid je tu tedy patrný vliv Toltéků - historici dodnes vedou spory, zda byl tento vliv přijímán dobrovolně, či byl Mayům vnucen násilím.

El Castillo je v podstatě jednoduchá stavba vysoká cca 30 m se čtvercovou základnou (cca 3.600 m2) a čtyřmi obrovskými schodišti. V podstatě symbolizuje mayský kalendář. Nejprve si tedy necháváme vysvětlit princip mayského kalendáře:

"Tzolkin - náboženský kalendář - trval 260 dní a skládal se ze 13 dvacetidenních měsíců (uinalů). Dny nebyly rozděleny do týdnů nebo měsíců, ale byly pojmenovány pomocí kombinací dvaceti jmen a třinácti čísel. Je to nejstarší a nejdůležitější kalendář v celé Mezoamerice. Sloužil k určení termínů slavností, obětních dnů, pro věštby atp. Ale absolutně neodpovídá astronomickému roku."

Proto vznikl druhý kalendář:

"Haab - astronomický kalendář - trval 365 dní a skládal se z 18 dvacetidenních měsíců (uinalů) a pěti "nešťastných" dnů, kdy Mayové nejedli, uhasili ohniště, poničili svá obydlí i nástroje v očekávání neštěstí. 1. den nového roku všechno vyspravili, zažehli oheň
a šťastni, že je nic zlého nepotkalo započali další Haab."

Každých 52 let se sešly výchozí dny Haabu a Tzolkinu. Toto datum mělo pro Maye velký náboženský význam - přistavěli k pyramidě další plášť - čímž jí zvětšili, podřízli několik 13-letých dívek a uspořádali zápas v pelotě, přičemž vítěz byl obětován. Současně byly
v tento den "vyladěny astronomické nepřesnosti" vzniklé tím, že sluneční rok trvá 365,2420 dne, jak si sami vypočetli.

Dvaapadesátiletým cyklem se vyznačují všechny kalendáře mezoamerických kultur. V rámci takového cyklu bylo možné určit bez potíží každý jeden den co nejpřesněji, protože dny byly současně označeny podle Tzolkinu i Haabu, tzn. že se stejné označení určitého dne objevilo vždy jen jednou za 52 let.

Aby Mayové odlišili jednotlivé 52-leté cykly, datovali je tzv. "dlouhým počtem", jehož základem je jeden 20-denní měsíc - uinal
18 uinalů tvořilo 1 tun (aby se Mayům zjednodušily výpočty, začali pro počítání delších časových úseků počítat s roky o 360 dnech)
20 tunů = jeden katun. Každých 13 katunů (7.200 dní, cca 260 astronomických let) se podle Mayů historie opakuje.
20 katunů = jeden bactun (144.000 dní).
20 bactunů = jeden pictun (2.880.000 dní).
20 pictunů = jeden calabtun (57.000.000 dní).

Po příchodu Toltéků do těchto končin přibyl ještě třetí rok dlouhý 584 dny, což je doba oběhu Venuše kolem Slunce.

Z uvedeného vyplývá, že Mayové byli posedlí matematikou a časem. Nehledejme v tom však nějaký praktický význam - vše co bylo vypočteno, mělo čistě náboženský význam.

Tož se můžem vrátit k El Castillu. Každé schodiště má 91 schodů, což je celkem 364 schodů. přičteme-li poslední schod do svatyně, vyjde nám počet dnů v astronomickém roce - 365. Po stranách pyramidy je 52 desek znázorňující 52-letý cyklus. Při jarním slunovratu a zimní rovnodennosti se velké hadí hlavy u paty hlavního schodiště zvláštní hrou světla a stínu spojí svými ocasy na vrcholu pyramidy a celé schodiště se rozvlní jako živé hadí tělo. Tomuto jevu přičítají i dnešní Mayové obrovský rituální význam.

Na rozdíl od autorů všech knih a průvodců, které jsme si mohli nastudovat, nám už nebylo dovoleno vystoupat nahoru na pyramidu. Schody na dvou udržovaných stranách by pravděpodobně nevydržely nápor dalších turistů a ty na dvou zadních stranách jsou rozpadlé už dnes.

Průvodce nám alespoň předvádí zvláštní ozvěnu u předních schodů pyramidy.

"Všichni naráz třikrát tleskneme, takhle ... co to je? ... třikrát, jsem řekl ... víte co je třikrát?"

Na podruhé poslušně třikrát zatleskáme a od schodů se ozývá překvapivě silná ozvěna a vždy zazní nějak jako Í–Ó nebo É–Ó, zvuk je zpočátku vysoký a ke konci přejde do nižších frekvencí. Průvodce tvrdí, že je to nářek duchů lidí obětovaných na pyramidě. Říkáme si, že je to nesmysl, ale vysvětlení nemáme. Jedno nacházím až dnes (20.11.2008) ZDE.

Od severního okraje Central Plaza vede cesta k posvátné obětní cenotě Cenote de los Sacrificios (Svatý cenot - viz výše). Po levé straně míjíme Juego de Pelota - hřiště na pelotu, tedy specifickou mayskou košíkovou. Je největší v celé mezoamerice. Půdorysem připomíná velké písmeno I (i s patkami), délka je cca 90 m. Průvodce nám předvádí malé tajemství, známé i z našich hradů a zámků. Když se na jednom konci opřete o zeď a něco zašeptáte, uslyší vás ten, kdo je opřen o zeď na opačném konci. Řeklo by se - známá fligna gotických stavitelů - ovšem dosud jsem neviděla, že by něco takového fungovalo na devadesátimetrovou vzdálenost a na volném prostranství. Boční strany jsou ozdobeny reliéfy hráčů v různých pozicích - téměř vždy čelem k centrálnímu kruhu - symbolu smrti. Hra měla rituální význam. Hrálo se na jeden "koš" (kruh). K dopravení "míče" do kruhu však nesměly být použity ani ruce, ani nohy, ani hlava - pouze tělo a ramena. Mayští kněží pak věštili podle dráhy vítězného míče budoucnost. Kapitán vítězného mužstva byl za odměnu obětován - což je taky výstižně zobrazeno na jednom z reliéfů. Má to svou logiku - příště má šanci vyhrát někdo jiný. Jiné prameny však uvádějí, že obětováni byli poražení. Podařilo se mi najít vysvětlení - v klasickém období bylo pro každého čest stát se lidskou obětí a byli tedy vybíráni lidé, kteří něco znamenali nebo něco dokázali. V pozdější době se pod vlivem Toltéků počet lidských obětí podstatně navýšil a VIP-Mayové by tak prostě hodně brzy došli (viz níže).

Míjíme platformu Tzompantli, která je celá ozdobena reliéfy lebek a dozvídáme se, že vystavené lebky obětovaných dlouho nevydrží a hnijí, proto je lepší je vytesávat do kamene. Průvodce popisuje obětní rituál prováděný na 13-letých dívkách (kosterní pozůstakty nalezené v posvátné cenotě patřili převážně dívkám tohoto věku).

Lidské oběti vyobrazené na okolních reliéfech nám mohou připadat nelidské a celá tato kultura krvelačná. Mayové i Toltékové však věřili, že každá jejich oběť znamená pro ně i celou jejich společnost vykoupení (narozdíl od lidí umučených v naší humanistické společnosti). Dokonce i vládcové na sobě prováděli bolestivé krvavé rituály, aby zajistili plodnost země. Jsou známy případy propichování jazyka, nosu, loktů, penisu a uší, obvyklé bylo provlékání šňůrky s trny jazykem.

Z klasického období (3.-10. století n. l.) se dochovalo jen málo dokladů o lidských obětech. Podstupovali ji lidé z nejvýznamějších rodů, vítězové různých zápasů (pelota) a lidé, kteří určitým způsobem vynikli a podstupovali ji dobrovolně. Nejprve byli rituálně omyti vodou z cenoty, pak vyneseni na El Castillo, následoval rituální tanec s budoucími "trýzniteli", který vyvrcholil samotným smrtícím obřadem - nejčastěji jedním svislým a jedním horizontálním řezem v oblasti břicha a vyjmutím srdce. Jindy byla oběť přivázána ke kůlu a prostřílena šípy nebo ubita holí s trny. Také mohla být zaživa stažena z kůže, do které se kněží oblékli a tančili v ní. Po ukončení rituálu byla oběť svrhnuta z pyramidy tak, aby její krev potřísnily všechny schody a nakonec vhozena do cenoty nebo dokonce snězena. Před tím jí však byla oddělena hlava, aby mohla být vystavena na Tzompantli.

V pozdější době (cca od 10. do 11. století) se však lidské oběti staly (patrně pod vlivem Toltéků) mnohem četnějším hlavním náboženským obřadem. Podstupovalo ho, zřejmě proti své vůli, značné množství zajatců, kteří byli "loveni" právě pro tento účel. Zajímavá je informace o mayských náboženských rituálech vedených domorodými šamany dodnes. Nic bližšího však o tom nevím.

Pokračujeme v prohlídce - míjíme Platformu de Aquilas y Jaguares (plošina orlů a jaguárů svírajících prý lidská srdce), spoustu stánkařů a Platformu de Venus (plošina Venuše - kde na sebe Kukulkán - Quetzalcoatl převzal podobu Venuše - uniká mi trochu smysl).

Ve východní části Plaza se nachází Templo de los Guerreros (chrám válečníků) a Grupo de las Mil Columnas (Skupina Tisíce sloupů). Tyto stavby, zvláště pak sloupoví, jsou velmi podobné stavbám v toltécké Tule. Celé je to bohatě zdobeno mayskými reliéfy i sochami jaguárů a orlů (prý s lidským srdcem v zobáku), ale také toltéckými symboly v podobě opeřených hadů. Na vrcholu Chrámu válečníků sedí sochy Chac-moolů ("božských poslů"), na jejichž pupek se pokládaly obětní dary. Na konci skupiny tisíce sloupů stojí Mercado (tržnice) - o tom, zda se zde skutečně konaly trhy se však nedochovaly důkazy - pouze název místa.

Míjíme druhou cenotu - Cenote de Xtoloc a přecházíme tak do Chichén Viejo, který prý má i dnes pro mayské obyvatelstvo silný náboženský význam (v současné době částečně ovlivněn křesťanstvím). Ale při pohledu na malé Maye, co se vám neustále snaží něco prodat (přičemž se baví dlouhým smlouváním) se tomu nechce moc věřit. I Bůh deště Chac se nad jejich čistě materialistickým chováním pozastavuje a sesílá na nás typický tropický lijavec. Je to, jak kdyby na vás někdo lil jeden kbelík vody za druhým. Stojíme s Mirou a posléze i s Laďou pod jedním deštníkem a chráníme hlavně foťáky. Po chvíli si uvědomuji, že malincí obchodníci měli všechno pod igelitem dřív, než se vůbec zatáhla obloha. Kua, jak to mohli vědět? Možná přestali zpívat ptáci ... a nebo Chac neseslal déšť na svůj národ, ale na zvědavé cizáky ze severu a ze zámoří, co nechtějí pustit chlup?

Po dešti přicházíme k El Caracolu (Observatoř), což je v podstatě kulatá věž s kupolí - v podstatě podobná současným moderním observatořím s vysouvací střechou. Místo dalekohledů a dalších zařízení je tu však jen několik zářezů a průhledů, jimiž bylo možné pozorovat důležité body na noční obloze. Mayská představa o kosmu spočívala v existenci ploché, čtyřhranné země (záda krokodýla). Nebe o třinácti vrstvách, v rozích podepřené atlanty Bacaby, mělo v každé vrstvě svého boha, stejně, jako devět vrstev podzemního světa Xibalba. Božstva země a deště odvozují svůj původ od hadů a mají i jejich rysy, které se prolínají s lidskými rysy. Božstva s čistě lidskou podobou nejsou obvyklá. Jednotliví bohové tvoří čtveřice a jsou spojováni se čtyřmi světovými stranami a barvami, které je symbolizují. Zároveň spolu splývají a jsou čtyřjediní (jediná božská osobnost, kterou sdílejí čtyři subjekty). Pro většinu bohů je příznačná dvojí podoba, někdy jsou dobrosrdeční a jindy zlomyslní, mění pohlaví, někdy jsou "funkce" rozděleny mezi starého a mladého boha. Rozdělení bohů nemá pevný rámec, jeden bůh může patřit ke zcela protichůdným skupinám, například může patřit k nebeské i podsvětní skupině. Velký význam mají bohové spojení s časovými obdobími. Časté je zdvojování či kumulace funkcí - například Kukulkan byl bohem vědění a kněžství, někdy taky bohem větru a dobré úrody, ovzduší, rostlinstva, později i planety Venuše

Za observatoří se nachází Edificio de las Monjas (klášter) a La Iglesia (kostel). Na obou stavbách je zobrazen bůh Chac, ale i další mytické postavy v podobě pásovce, kraba, želvy a šneka. Z velké části jsou to jen ruiny. Je znát, že na tuto část Chichén Itzá nezbývají finanční prostředky. A je to škoda. Překvapující je i informace, že v 19. stol. tu působil jeden šílený badatel s výbušninami.

Cestou zpátky procházíme kolem Templo de Venado (Chrám jelena), Casa Corada (červený dům) a pyramidu El Osario, která je docela podobná El Castillu. Uvnitř bylo objeveno několik hrobek, což odporuje mayským zvyklostem. Ze špičky pyramidy se sestoupí do krypty s lidskou kostrou a poklopem, který umožňuje vstup do další krypty. Pátá hrobka leží na úrovni základny pyramidy, ale pod ní se nachází obrovská podzemní jeskyně - hrobka velekněze.