Milena Holcová, Lidi aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse
Přiznávám, že jako většina Čechů jsem byla vychována v jakési arogantní nadřazenosti vůči zemím třetího světa. Že jsou trošku zaostalí a je třeba jim bratrsky pomoci.
Našinec se vesměs zastydí už na letišti.
Veřejná čistota je sice vykládána poněkud ledabyleji, než u nás, ale to přičítám spíše jižanskému temperamentu. Pokud jde o osobní hygienu, zaraženě jsem se odmlčela.
Lidé v metru voní, sprchují se prý několikrát denně, bílé košile jsou standard u všech úřednických profesí.
Veřejné záchody jsou čisté a dostupné. Mají však jednu specialitu, která mi připravila několik horkých chvilek...
Světácké uspokojení, jak se tu dokážu orientovat, mne přešlo ve chvíli, kdy jsem poprvé pohlédla na dno mísy. Místo vypulírované keramiky se tam blyští studánka. Mísa je plná vody a potřeba se vykonává za nepříjemného šplouchání.
Splachování samo o sobě je zážitek napínavý a fascinující, jak pohled do jícnu mořského víru.
Voda se s přátelským pobrukováním začne pomalu roztáčet, nabírá obrátky, obsah se vzrušeně míhá před vašimi zraky, až s dramatickým zahučením zmizí v bezedném jícnu.
To je ovšem ta lepší varianta. Problém nastává ve chvíli, kdy tohle fortissimo ke svému vyvrcholení nedospěje. Místo úlevného zachrčení se ozve jen tichý vzdech a mísa se znovu naplní vodou, na jejichž vlnách se melancholicky pohupuje důkaz vašeho trávení.
Nezbývá, než počkat, až se rezervoár znovu naplní a pokus opakovat. Okřídlená věta
"A přece se točí" bývá při třetím spláchnutí provázena mírnou hysterií, zvlášť jste-li na návštěvě.
...
Mexičané jsou otevření a pohostinní, jen se vztahem k čistým bělochům je to komplikované. (Ve skutečnosti se ostražitost vztahuje zejména na Spojené státy Americké, to však může být bílým návštěvníkům Mexika jedno. Jsou bílí, tak zkrátka přišli z Estados Unidos Amaricanos a nikomu to nevymluvíte.)
Vůči Američanům cítí mindrák mladšího, chudšího a méně úspěšného bratra. Jako každý komplex méněcennosti, i tenhle se projevuje vypínáním na špičky a zesíleným hlasem. Z nás byli zpočátku trochu rozpačití, protože bylo velmi rychle jasné, že nejsme o nic bohatší, než oni. Víc než v jiných zemích jsme v Mexiku cítili, jak nám právě tahle skutečnost otevírá brány.
Mexičané nás do svých domácností zvali sami od sebe s my jsme po pár dnech začínali podléhat dojmu, že Mexiko je jedna z těch zemí, která se dá procestovat pouze s kartáčkem na zuby v kapse.
Všimla jsem si, že v Evropě a zemích, naším kontinentem nějak potrefených, úspěšný muž demonstruje svůj vztah k manželce jako shovívavou kapitulaci.
"Když ona to auto (dům, dítě...) tak chtěla, tak jsem jí ho pořídil. Já se vždycky nechám ukecat..." Tenhle trend do Mexika rozhodně nedorazil. Asi by se dalo připustit, že za spoustou manželových činů stojí jeho žena, ale Mexičan by ztratil tvář, kdyby něco takového přiznal. Je-li nucen uznat, že manželčiny podněty jsou rozumné, spěchá dát hlasitě najevo, že se urodily v jeho hlavě a nikdo jiný, než on, nerozhodl o jejich realizaci.
Mohli jsme si to denně ověřit, když se začínalo stmívat a byl čas zabývat se noclehem. Pokud jsme se zrovna nacházeli v autě, položil nám někdo z rodiny šroubovanou španělsko-anglickou otázku, kde budeme spát. bezstarostně krčíme rameny. Manželce v hlavě začíná šrotovat nápad. Teď jen, jak jej předestřít manželovi, který drží volant a tváří se zaujat vlastními myšlenkami. Vše další probíhá ve španělštině. Mimika je však zcela srozumitelná.
"Co kdyby přespali u nás?"
"Co?" trošku se lekl a zachmuřil.
"Nic, já jen tak... že je tam ten volný pokoj..."
"Kdo ví, co jsou zač."
"Vypadají docela slušně. Tobě se nezdají?"
Následuje chvíle zamračeného ticha, které se snažíme prosvětlit těmi nejsympatičtějšími úsměvy.
"Zeptej se jich, co maj zítra v plánu." bere manžel řízení diskuze do svých rukou.
Manželka si pomáhá rukama, hodinkami, kalendářem.
Ochotně ji ubezpečujeme, že hned za ranního kuropění musíme pokračovat v cestě.
"Hned ráno vypadnou," hlásí manželka a dál věc nerozvádí.
Po chvíli dramatické pauzy muž rozhodne:
"Řekni jim, že u nás můžou přespat," přikáže a žena nám to ochotně přetlumočí. Přesto, že podobnou scénu zažíváme téměř každý večer a bavíme se na vlas stejným průběhem, dovádíme i my svoje role do konce. Chvilku nechápeme, pak se překvapeně zdráháme a nakonec dojatě rezignujeme. Muž za volantem se spokojeně uculuje do kníru. Večer v hospodě jen tak mimochodem prohodí, že na noc nabídl střechu několika Američanům, co jeli stopem a neměli kde spát.
Ukazují nám pokoj, kde si můžeme ustlat. Nabízejí postele, ale když si na zemi roztahujeme karimatky a tenké spacáky, líbí se jim to. Večeři nenabízejí, protože, popravdě řečeno, většinou nemají co. Domácnosti jsou prosté, chudé, pestré, jižansky prašné a otevřené. Domky mají samostatné koupelny, ale většinou jen vybetonované a se studenou vodou. V kuchyni často chybí sporák. Nahrazuje ho jednoduchý vařič. Vaří se minimálně a celá rodina se většinou nakrmí po cestě domů v pouličních stáncích. Ledničku a televizi mají všude. V parádním pokoji je udržovaný, oprašovaný a nepoužívaný nábytek s patinou věků. Vitríny a stěny zdobí katolické náboženské symboly, rodinné celebrity a suvenýry z cest - opět s náboženským podtextem. Třásně, dečky, střapečky, bambulky, červená, žlutá, modrá, fialová, zašlý třpyt, rozviklané elektrospotřebiče, okouzlení z plastiku, všechny dveře dokořán.
Usměvavě nám uhnou se svým nádobím, abychom si mohli uvařit, pohostinně nabídnou přísady. Mají dar nenucenosti. I nečekaná setkání, která většinou obestírají rozpaky a násilný smích, se v mexické režii proměňují v příjemné a přirozené sousedské besedování. Ráno při loučení se sbíhá celá rodina a neobejde se to bez společného fota. Máme jich doma celou řádku a ze všech vane stejný duch. Srdečnost, která se opírá o napřímené sebevědomí.
Přiznávám, že jako většina Čechů jsem byla vychována v jakési arogantní nadřazenosti vůči zemím třetího světa. Že jsou trošku zaostalí a je třeba jim bratrsky pomoci.
Našinec se vesměs zastydí už na letišti.
Veřejná čistota je sice vykládána poněkud ledabyleji, než u nás, ale to přičítám spíše jižanskému temperamentu. Pokud jde o osobní hygienu, zaraženě jsem se odmlčela.
Lidé v metru voní, sprchují se prý několikrát denně, bílé košile jsou standard u všech úřednických profesí.
Veřejné záchody jsou čisté a dostupné. Mají však jednu specialitu, která mi připravila několik horkých chvilek...
Světácké uspokojení, jak se tu dokážu orientovat, mne přešlo ve chvíli, kdy jsem poprvé pohlédla na dno mísy. Místo vypulírované keramiky se tam blyští studánka. Mísa je plná vody a potřeba se vykonává za nepříjemného šplouchání.
Splachování samo o sobě je zážitek napínavý a fascinující, jak pohled do jícnu mořského víru.
Voda se s přátelským pobrukováním začne pomalu roztáčet, nabírá obrátky, obsah se vzrušeně míhá před vašimi zraky, až s dramatickým zahučením zmizí v bezedném jícnu.
To je ovšem ta lepší varianta. Problém nastává ve chvíli, kdy tohle fortissimo ke svému vyvrcholení nedospěje. Místo úlevného zachrčení se ozve jen tichý vzdech a mísa se znovu naplní vodou, na jejichž vlnách se melancholicky pohupuje důkaz vašeho trávení.
Nezbývá, než počkat, až se rezervoár znovu naplní a pokus opakovat. Okřídlená věta
"A přece se točí" bývá při třetím spláchnutí provázena mírnou hysterií, zvlášť jste-li na návštěvě.
...
Mexičané jsou otevření a pohostinní, jen se vztahem k čistým bělochům je to komplikované. (Ve skutečnosti se ostražitost vztahuje zejména na Spojené státy Americké, to však může být bílým návštěvníkům Mexika jedno. Jsou bílí, tak zkrátka přišli z Estados Unidos Amaricanos a nikomu to nevymluvíte.)
Vůči Američanům cítí mindrák mladšího, chudšího a méně úspěšného bratra. Jako každý komplex méněcennosti, i tenhle se projevuje vypínáním na špičky a zesíleným hlasem. Z nás byli zpočátku trochu rozpačití, protože bylo velmi rychle jasné, že nejsme o nic bohatší, než oni. Víc než v jiných zemích jsme v Mexiku cítili, jak nám právě tahle skutečnost otevírá brány.
Mexičané nás do svých domácností zvali sami od sebe s my jsme po pár dnech začínali podléhat dojmu, že Mexiko je jedna z těch zemí, která se dá procestovat pouze s kartáčkem na zuby v kapse.
Všimla jsem si, že v Evropě a zemích, naším kontinentem nějak potrefených, úspěšný muž demonstruje svůj vztah k manželce jako shovívavou kapitulaci.
"Když ona to auto (dům, dítě...) tak chtěla, tak jsem jí ho pořídil. Já se vždycky nechám ukecat..." Tenhle trend do Mexika rozhodně nedorazil. Asi by se dalo připustit, že za spoustou manželových činů stojí jeho žena, ale Mexičan by ztratil tvář, kdyby něco takového přiznal. Je-li nucen uznat, že manželčiny podněty jsou rozumné, spěchá dát hlasitě najevo, že se urodily v jeho hlavě a nikdo jiný, než on, nerozhodl o jejich realizaci.
Mohli jsme si to denně ověřit, když se začínalo stmívat a byl čas zabývat se noclehem. Pokud jsme se zrovna nacházeli v autě, položil nám někdo z rodiny šroubovanou španělsko-anglickou otázku, kde budeme spát. bezstarostně krčíme rameny. Manželce v hlavě začíná šrotovat nápad. Teď jen, jak jej předestřít manželovi, který drží volant a tváří se zaujat vlastními myšlenkami. Vše další probíhá ve španělštině. Mimika je však zcela srozumitelná.
"Co kdyby přespali u nás?"
"Co?" trošku se lekl a zachmuřil.
"Nic, já jen tak... že je tam ten volný pokoj..."
"Kdo ví, co jsou zač."
"Vypadají docela slušně. Tobě se nezdají?"
Následuje chvíle zamračeného ticha, které se snažíme prosvětlit těmi nejsympatičtějšími úsměvy.
"Zeptej se jich, co maj zítra v plánu." bere manžel řízení diskuze do svých rukou.
Manželka si pomáhá rukama, hodinkami, kalendářem.
Ochotně ji ubezpečujeme, že hned za ranního kuropění musíme pokračovat v cestě.
"Hned ráno vypadnou," hlásí manželka a dál věc nerozvádí.
Po chvíli dramatické pauzy muž rozhodne:
"Řekni jim, že u nás můžou přespat," přikáže a žena nám to ochotně přetlumočí. Přesto, že podobnou scénu zažíváme téměř každý večer a bavíme se na vlas stejným průběhem, dovádíme i my svoje role do konce. Chvilku nechápeme, pak se překvapeně zdráháme a nakonec dojatě rezignujeme. Muž za volantem se spokojeně uculuje do kníru. Večer v hospodě jen tak mimochodem prohodí, že na noc nabídl střechu několika Američanům, co jeli stopem a neměli kde spát.
Ukazují nám pokoj, kde si můžeme ustlat. Nabízejí postele, ale když si na zemi roztahujeme karimatky a tenké spacáky, líbí se jim to. Večeři nenabízejí, protože, popravdě řečeno, většinou nemají co. Domácnosti jsou prosté, chudé, pestré, jižansky prašné a otevřené. Domky mají samostatné koupelny, ale většinou jen vybetonované a se studenou vodou. V kuchyni často chybí sporák. Nahrazuje ho jednoduchý vařič. Vaří se minimálně a celá rodina se většinou nakrmí po cestě domů v pouličních stáncích. Ledničku a televizi mají všude. V parádním pokoji je udržovaný, oprašovaný a nepoužívaný nábytek s patinou věků. Vitríny a stěny zdobí katolické náboženské symboly, rodinné celebrity a suvenýry z cest - opět s náboženským podtextem. Třásně, dečky, střapečky, bambulky, červená, žlutá, modrá, fialová, zašlý třpyt, rozviklané elektrospotřebiče, okouzlení z plastiku, všechny dveře dokořán.
Usměvavě nám uhnou se svým nádobím, abychom si mohli uvařit, pohostinně nabídnou přísady. Mají dar nenucenosti. I nečekaná setkání, která většinou obestírají rozpaky a násilný smích, se v mexické režii proměňují v příjemné a přirozené sousedské besedování. Ráno při loučení se sbíhá celá rodina a neobejde se to bez společného fota. Máme jich doma celou řádku a ze všech vane stejný duch. Srdečnost, která se opírá o napřímené sebevědomí.
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Komentáře
Okomentovat