Odlétáme

V pátek 10.10.2008 se kolem desáté hodiny scházíme na letišti Ruzyně v baru v prvním patře terminálu 2. Jsme čtyři - já, má drahá polovička, kolega Petr, který se v dalších dnech stal kamarádem a kamarád Laďa, který se kdysi stal i kolegou. Pány čeká konference a mě dovolená v Cancúnu, kterýžto se nachází na severu státu Quintana Roo ve Spojených státech mexických.

 

Necháváme si zabalit kufry do igelitu, bo je to prý bezpečnější a hned je předáváme u přepážky. Mladý úředník nás upozorňuje, že v Mexico City je budeme muset převést ze zóny mezinárodních letů do prostoru místních aerolinek. Páni nahlas přemítají, jak zvládneme ve velmi krátkých časových intervalech přestupy na velkém letišti Karlika De Gaulleovýho v Paříži a ještě větším letišti Benita Juáresovýho v Mexico City i s vyzvednutím a přemístěním kufrů. Uklidňuje nás informace, že na De Gaullu se ztrácí nejvíce zavazadel, tudíž v Mexiku s nimi možná už nebudeme mít vůbec žádný problém.

Já řeším, zda je vůbec v mých silách přežít patnáctihodinový let se třemi starty a třemi přistáními. Dbám rad přátel a zůstávám střízlivá, bo kocovina ve vzduchu je prý něco strašlivého. Z vlastní zkušenosti dodávám, že start za střízliva taky. Ten první prožívám ve 13.05 hod. v Boeingu 737-400 na lince OK Czech Airlines. Už při prvním zahřmění motoru se rozhoduju, že jako todle teda fakt né ... a chystám se k ústupu. Naneštěstí nesedím na kraji a je mi bráněno v opuštění sedadla. Přísná letuška mě dokonce upozorňuje, že nemám zapnuté pásy, načež zahajuje rozcvičku hodnou umění Borise Hübnera - ukazuje nouzové východy, napodobuje padající masky, které nasazuje prvně sobě a pak teprvá pomyslnému dítěti nebo nemohoucím spolucestujícím. Její výkon mě zaujme natolik, že si ani nevšimnu přesunu letadla od terminálu na ranvej. Tady už se nedá nic dělat. Smířena s jistou smrtí, se slzami v očích, staženým žaludkem a neustále polykajíc, aby mi nezalehlo v uších (rady přátel jsou k nezaplacení), opouštím stověžatou matičku a svou rodnou zem.

Sotva si šofér srovnal výšku, uklidnil nás, že se nacházíme v cca 10000 metrech a letíme cca 900 km/h. Opatrně vykouknu z okénka a zjišťuji, že země je pod mrakem a vidět lze jen bílou peřinu ozářenou sluncem. Nejni to špatné. Aby se mi nálada zlepšila ještě víc, roznášejí letušky první dnešní oběd - pečivo se salámem a sýrem, zeleninu, něco sladkého a výběr něčeho tekutého - rozhoduji se pro jablečný džus. Svět je hnedle veselejší ... Nicméně každé letadlo jednou skončí na zemi a mně začíná vrtat hlavou, jaký způsob zvolí to naše.

Přistání u Charlese De Gaulla proběhlo přes všechny mé negativní myšlenky hladce. I tak mi to nedělá dobře a jakékoliv přistávání si klidně na pár příštích let odpustím. Nastala tlačenice, bo stejně jako v jakékoliv jiné hromadné dopravě, i tu chtějí všici vystupovat nejlépe naráz, přičemž si vzájemně blokují cestu při hledání příručních zavazadel.

Vidíme autobus s nápisem Terminal 2D - to je ten náš! Je 15.00 a odlet do Mexico City je dle rozpisu už v 16.22. Čeká nás však sáhodlouhá a pomalá fronta. Když se přiblížíme k přepážkám, zjišťujeme proč. Frantíci tam zrovna dusí dva německé fotografy, které nechávají rozebrat všechny tašky - pěkně oblečení zvlášť do přepravky, elektronika zvlášť do přepravky, hodinky, mobil, kamera, foťák ... a co ten stativ? Vyndat z batohu a do bedýnky s ním. To není jak u nás jen sundat pásek a spolu s hodinkami a batohem mrsknout
do jediné bedýnky ...

Chystám si to pečlivě dopředu a procházím vcelku hladce. Mira s Petrem musí s příručním zavazadlem na prohlídku. A čas kvapí. Ale kupodivu stíháme, u našeho gatu kupujeme v duťácích (duty free) vodu a pohled Eiffelovky (vzpomínka na Evropu) a už nás ženou do obrovské stodoly, co má sedadla po devíti (3 ulička 3 ulička 3) a taky si troufale říká letadlo - přesněji Boeing 777-200/200 ER. V tuto chvíli už mi bylo jasné, že skončíme na dně Atlantiku.

Hledáme sedadla ... sedíme až vzadu v ocasu (za místem obvyklého zlomu), já přesně uprostřed, vlevo Mira, kluci za námi ... ale vpravo vedle mě je cosyk přikryté dekou od hlavy až k patě připomínající mrtvou tetičku. Napadlo mě, že to bude nějaký ten terorista nebo úchyl, ale po chvíli zděšení převážila zvědavost, co se z tej kukly vyklube. Vyklubal se pán ve středních až vyšších letech, nervózní z toho, že mu fouká studený vzduch z klimatizace přímo na hlavu. Celou dobu pak s čímsi kroutil, aby to radši foukalo na ostatní, ale nedařilo se mu. Po pár hodinách rezignoval.

Letadlo zaburácelo a pohlo se - zatím po zemi, ale ani to nebylo příliš uklidňující. Několik dětí se rozplakalo. U dětí převažuje intuice nad rozumem, takže ví, že létání je proti přírodě. Okolo začaly pobíhat letušky a letušáci, všichni šarmatní jak už to u Air France bývá, a upozorňovaly nás, že je nutné mít zapnutý pás. Pak se na opěradle před každým z nás rozsvítila obrazovka a místo rozcvičky následoval poučný film nejen o nouzových východech a maskách, ale také o vestách a nafukovacích člunech. Uklidnilo mě, že ve vybouraném letadle se obvykle nachází pouze jeden muž a jedna matka s dítětem, že ti tři mohou v naprostém klidu vstát, v prostorné uličce si obléknout vestu a opatrně vstoupit do připraveného člunu, ve kterém ve stejné pohodě čekají další spolucestující, co se zřejmě stihli teleportovat už před havárií. Zdálo se, že to není tak strašné. V tom nabralo letadlo rychlost a odlepilo se od země. To mi fakt nedělá dobře.

Chvíli jsem trpěla a pak jsem zjistila, že na sedadle je ovladač, na který reaguje má obrazovka. Rychle jsem prošustila nabídku - filmy, seriály, informace o průběhu cesty vč. mapy a údajích o výšce a vzdálenosti (průběžná kontrola nejni nikdy na škodu) a HRY - karty ... mé srdce pookřálo.

Pokoušela jsem se spustit Solitaire, ale ovladač najednou přestal fungovat. Na obrazovce se objevilo info o letu a já si už ani neškrtla, jen jsem závistivě sledovala, jak si hrají ti okolo. Ani letušák mi nepomohl. Pokrčil rameny, že jako ví co tomu je, že je to rozbitý, takže smůla. Mira si hrál Milionáře a anglickou šibenici, nervózní pán s dekou přes hlavu spal ... a na mě zbylo papírové sudoku z ruzyňského letiště.

Následoval druhý, tentokrát francouzský oběd. Na výběr byl beef nebo vegetable. Zvolila jsem maso a vyfasovala i rýži, zeleninu, camembert, máslo, bagetu, muffina, minerálku a kafe, pánové si poručili a dostali digestiv. Královský oběd to byl. Pán byl stále nějaký tichý a zkroušený. Ožil až když jsem vracela tác letušce a zbytek nevypité vody mu omylem vylila do klína ... To se pak rozhodl 2 hodiny chodit po letadle.

Letěli jsme přes Británii a Irsko, strouhli jsme Island a Grónsko a pokračovali přes kanadský Quebec a USA. V Kanadě většina osazenstva včetně pána ulehla a spali jsme a spali a spali. Nad Mexickým zálivem nás probudili na večeři s podobným složením, jako měl oběd. Představa přistávání mi však zabránila většinu z toho požít. Nervóznímu pánovi se podařilo znovu se polít, tentokrát bez mé asistence. Laškovně na mě mrknul a pustil si jakousi komedii. Zbývající dobu byl docela příjemnej až vysmátej a už vůbec nepřipomínal skrytého teroristu.

Přistáli jsme ve 20.55 místního času. Bylo to hladké, ale i tak nepříjemné. A místní úředníci byli na první pohled ještě nepříjemnější. Když ale viděli, že máme už z letadla správně vyplněné dotazníčky (díky Mirovi), vyloudili na tváři aj úsměv a se slovy "buenos noches" nás vpustili do Mexica.

Ani tady nemáme moc času. Letadlo odlétá ve 22.20. Jenže zavazadla nikde!!! Po dohodě s místními úředníky to dál neřešíme a přebíháme ke společnosti Mexicana. Kupodivu ani moc nebloudíme. U přepážky už nás čekají. Kufry už prý máme dávno v letadle. Ufff. Mexičanky čtou v pasech naše jména a kontrolují je s vlastními údaji. Dobře se u toho baví. CH čtou jako Č, V jako B a tak podobně ... Vyslovujeme naše jména správně česky a holky se řehtají ještě víc. Pak nás směřují k bráně, kde už nastupují spolucestující do menšího letadla typu Airbus Industrie A320-100/200.

Z mexických aerolinek jsem měla největší strach. Byl zcela zbytečný, protože start i přistání proběhly, jak nejlépe mohly. Začínáme obligátní rozcvičkou, která je zřejmě všude na světě stejná (mimo těch člunů a vest u suchozemců). Kuriózní je však občerstvení - čtvrté v pořadí - sladká bulka, pálivý salám a vynikající sýr. Měla jsem hroznou chuť na jablečný džus. Mému přání však poprvé za celou cestu nebylo vyhověno, protože letuška nebyla zdatná v angličtině a já ve španělštině. Zatím co ona se snažila rozluštit, co to je ten "apple juice", já netušila, že mám chtít "manzana jugo", tož jsem svůj poslední let strávila na pomerančích.

  

V Cancúnu jsme přistáli v 00.25 hodin místního času. Venku byla tma a trochu vítr. Čekali jsme osvěžující vzdoušek, ale vstoupili jsme do sauny ...