Po výtečném obídku vyrážíme na Ostrov žen - Isla Mujeres (Murejes = ženy), který se nám zdá po prozkoumání dostupné literatury daleko zajímavější, než samotný Cancún. Lákají nás pláže, zátoky, korálové útesy, NP Garrafón - Punta Sur, laguna Makax, mayský chrám Ix-chel se zajímavými sochami žen, želví farma, hacienda Mundaca, k níž se váží pirátské příběhy...
Podle rady pracovníka hotelu odjíždíme místním autobusem k přístavu - bohužel, jedna loď nám ujela, další jede až v 16.00. No to je divné, trajekty mají přece podle českého průvodce vyplouvat každou půl hodinu ... Podle jakéhože průvodce? Českého? Ale tady jste přece v Mexiku!
Nenecháváme se odradit prvním neúspěchem a přesunujeme se k dalšímu přístavišti zakroužkovanému na ohmatané mapce ... které je už pro jistotu zavřené úplně. Kluci se radí s pánem za přepážkou - Ale na Isla Mujeres se přece nejezdí na pouhé odpoledne, to by byla škoda ... hezky si na to naplánujte celý den a teď si omrkněte Cancún.
Tož tedy jedem do víru velkoměsta, dá-li se to tak nazvat, ať víme, kam jsme to vlastně dojeli.
Cancún je hodně zvláštní městečko. V podstatě vzniklo v roce 1970 z malé vísky o 120 obyvatelích rozhodnutím vlády vybudovat zde turistické letovisko. Stačilo 40 let na to, aby se z malé vísky stalo město o necelém půlmilionu stálých obyvatel, k nimž každou sezónu přibudou další 2 milióny hotelových hostů. Zajímavé je, že toto místo bylo vybráno počítačem.
Město je vcelku logicky rozděleno na dvě části Zona Hotelera a Zona Urbana.
Zona Hotelera je vlastně jedna 27 km dlouhá ulice sestávající z řady hotelů a turistických center umístěná na "ostrov Cancún", což je ve skutečnosti úzká šíje, spojená s pevninou dvěma mosty. Z jedné strany je moře, z druhé laguna s bohatým lesem mangrovníků, ve kterém lze potkat volavky, pelikány, krokodýly a dokonce i divoká prasata a jeleny. Až sem dám fotky z lodního výletu mezi mangrovy, pochopíte, proč mě udivila právě ta poslední dvě jmenovaná zvířata. Zona Hotelera má být údajně tou živější částí Cancúnu. Osobně mě však dost nudila a daleko více mě lákala ta "pracovní část" - Zona Urbana.
Zona Urbana - El Centro - je vybudována na pevnině. Žijí v ní lidé, kteří se sem přistěhovali za prací z celého Mexika. Upoutali mě především všudypřítomní Mayové. Do těchto lidiček jsem se prostě zamilovala. Možná proto, že mi na jedné stavbě připomínali, a to prosím bez jakéhokoliv pejorativního nádechu, trpaslíky z filmu "Ať žijí duchové". Vyfotit v akci se ale nenechali.
Je tedy jasné, že jsme v hotelové zóně dlouho neotáleli, zastavili si na nejbližší zastávce bus (jezdí po dvou až třech minutách) a vydali se poznávat "pravý místní folklór".
Procházeli jsme po hlavní tepně Avenida Tulúm a hledali nějaká "íčka", případně místní cestovky, bo v českém průvodci bylo psáno, že je najdeme právě zde. Tož, někde je chyba, buď je špatný průvodce, nebo nejsme na správné avenýdě. Tož jsme se rozhodli probrat to v nejbližší hospůdce. Koneckonců, pivo tu musí být jako křen, vždyť pivovary tu stavěli a vedli čeští sládkové, že jo (aspoň něco dobrého učinil nenáviděný Habsburk pro místní lid - tedy kromě toho, že je naučil používat dechové nástroje, což už mi jako plus nepřipadá) ...
No - pifko prý dobré je, ovšem správný Mexikánec si je vylepší solí a limetkou. Chlapci vynechávají tu sůl, já si raději dávám všudypřítomnou colu.
Posilněni a smířeni s tím, že odpoledne strávíme pouze na procházce městem, míjíme stánky, chladíme se v místním klimatizovaném obchoďáku a přicházíme ke kouzelnému stánku propagujícímu novou značku místního piva ... Proč kouzelnému? Jednak ho obsluhují dvě kouzelné víly a jednak se s námi dává do řeči majitel:
"Odkud že to jste? Repúblika Cheka? Oh - Checoslovaquia? (určité jemné niance v historii naší části světa, jako např. rozdělení států či změna politického systému, za Atlantikem neuznávají) ... No jó, tak tady máte pivo a ještě jedno ... gratis!"
A takto příjemně skončil náš výlet na Isla Mujeres. Vzápětí jsme sedli na autobus a jeli na výtečnou večeři. Já byla absolutně grogy, takže jsem se po dlouhém dni už jen dopravila do své obrovské postýlky a spala a spala a spala ... co dělali hoši jsem pochopila až druhý den, kdy se mě po mé prosbě "Agua mineral, please" barman zeptal "Con sitron?"
Však proč by se Mayové nemohli u tequily přiučit trochu šésky, že jo?
Podle rady pracovníka hotelu odjíždíme místním autobusem k přístavu - bohužel, jedna loď nám ujela, další jede až v 16.00. No to je divné, trajekty mají přece podle českého průvodce vyplouvat každou půl hodinu ... Podle jakéhože průvodce? Českého? Ale tady jste přece v Mexiku!
Nenecháváme se odradit prvním neúspěchem a přesunujeme se k dalšímu přístavišti zakroužkovanému na ohmatané mapce ... které je už pro jistotu zavřené úplně. Kluci se radí s pánem za přepážkou - Ale na Isla Mujeres se přece nejezdí na pouhé odpoledne, to by byla škoda ... hezky si na to naplánujte celý den a teď si omrkněte Cancún.
Tož tedy jedem do víru velkoměsta, dá-li se to tak nazvat, ať víme, kam jsme to vlastně dojeli.
Cancún je hodně zvláštní městečko. V podstatě vzniklo v roce 1970 z malé vísky o 120 obyvatelích rozhodnutím vlády vybudovat zde turistické letovisko. Stačilo 40 let na to, aby se z malé vísky stalo město o necelém půlmilionu stálých obyvatel, k nimž každou sezónu přibudou další 2 milióny hotelových hostů. Zajímavé je, že toto místo bylo vybráno počítačem.
Město je vcelku logicky rozděleno na dvě části Zona Hotelera a Zona Urbana.
Zona Hotelera je vlastně jedna 27 km dlouhá ulice sestávající z řady hotelů a turistických center umístěná na "ostrov Cancún", což je ve skutečnosti úzká šíje, spojená s pevninou dvěma mosty. Z jedné strany je moře, z druhé laguna s bohatým lesem mangrovníků, ve kterém lze potkat volavky, pelikány, krokodýly a dokonce i divoká prasata a jeleny. Až sem dám fotky z lodního výletu mezi mangrovy, pochopíte, proč mě udivila právě ta poslední dvě jmenovaná zvířata. Zona Hotelera má být údajně tou živější částí Cancúnu. Osobně mě však dost nudila a daleko více mě lákala ta "pracovní část" - Zona Urbana.
Zona Urbana - El Centro - je vybudována na pevnině. Žijí v ní lidé, kteří se sem přistěhovali za prací z celého Mexika. Upoutali mě především všudypřítomní Mayové. Do těchto lidiček jsem se prostě zamilovala. Možná proto, že mi na jedné stavbě připomínali, a to prosím bez jakéhokoliv pejorativního nádechu, trpaslíky z filmu "Ať žijí duchové". Vyfotit v akci se ale nenechali.
Je tedy jasné, že jsme v hotelové zóně dlouho neotáleli, zastavili si na nejbližší zastávce bus (jezdí po dvou až třech minutách) a vydali se poznávat "pravý místní folklór".
No - pifko prý dobré je, ovšem správný Mexikánec si je vylepší solí a limetkou. Chlapci vynechávají tu sůl, já si raději dávám všudypřítomnou colu.
Posilněni a smířeni s tím, že odpoledne strávíme pouze na procházce městem, míjíme stánky, chladíme se v místním klimatizovaném obchoďáku a přicházíme ke kouzelnému stánku propagujícímu novou značku místního piva ... Proč kouzelnému? Jednak ho obsluhují dvě kouzelné víly a jednak se s námi dává do řeči majitel:
"Odkud že to jste? Repúblika Cheka? Oh - Checoslovaquia? (určité jemné niance v historii naší části světa, jako např. rozdělení států či změna politického systému, za Atlantikem neuznávají) ... No jó, tak tady máte pivo a ještě jedno ... gratis!"
A takto příjemně skončil náš výlet na Isla Mujeres. Vzápětí jsme sedli na autobus a jeli na výtečnou večeři. Já byla absolutně grogy, takže jsem se po dlouhém dni už jen dopravila do své obrovské postýlky a spala a spala a spala ... co dělali hoši jsem pochopila až druhý den, kdy se mě po mé prosbě "Agua mineral, please" barman zeptal "Con sitron?"
Však proč by se Mayové nemohli u tequily přiučit trochu šésky, že jo?
Komentáře
Okomentovat