V noci se probouzím a mobil mi ukazuje tři hodiny ráno. Mira tu ještě není. Venku se stále žení všichni čerti a já přemýšlím, copak asi dělají pánové na recepci v Hiltonu. Říkali, že to tam nevidí na dlouho ... a venku to vypadá skutečně děsivě. Začínám mít o ně strach. Co když se jim něco stalo? A postupně mi dochází další souvislosti ... pasy i letenku mám zamčené v trezoru v Laďově pokoji. Jak to tu vysvětlím se svými nevalnými znalostmi angličtiny? A jak to budu zvládat na letišti se zinkovými zavazadly?
Ležím s otevřenýma očima a připravuji se na nejhorší. O půl čtvrté cinkají ve dveřích klíče a slyším Mirův hlas:
"Proboha, co je to tu za vodu? Hej! Sir!"
A něco domlouvá s malým chlapíkem v hotelové uniformě. Rozespale si mnu oči a uvědomuji si hluk na chodbě. Postupně mi dochází, že hotel je pod vodou - protekla stupačkami, záchodem a skrz balkonové dveře. Musela jsem spát opravdu hluboce, že jsem nic podezřelého neslyšela ... Věci ve skříni zachránila Mirova botaska, která posloužila jako zdařilá hráz. Zatím nevíme, zda to přežije. Jinak k žádným větším škodám nedošlo.
"Už je ti líp? Obleč se a pojď s nama na véču, kluci už čekají ... v Hiltonu to za moc nestálo, tak jsme vypadli, jak jen to šlo ..."
Trochu rozpačitě kontroluji čas ve svém mobilu a dochází mi, že ten, na který zírám, platí na jiné polokouli. Vlastně je půl deváté. Co už, zmatek a panika je moje doména.
Cestou na večeři míjíme několik platových výrazně žlutých stojanů s nápisem "wet floor" a piktogramem znázorňujícím možnost uklouznutí. Zřejmě se potopa nekonala poprvé. Též sleduji, jak rychle a jednoduše tu lidé zvládají situaci pomocí stěrek a ručníků. Je zvláštní, že zatím co tato betonová pyramida prožívá po jedné bouřce havarijní stav, pod doškovými střechami je naprosté sucho a střechy jsou sice vlhké, ale bouřkou
a větrem nijak nepoznamenané.
Pánové jsou už po večeři a dávají si pouze ovoce a malý desert. Po thajském obědě se necítím na nic jiného. Objevuje se mexická kapela, která mě i nadále utvrzuje v dosavadním zcela negativním názoru na místní hudbu. Mizíme tedy do baru k Alfrédovi, který už nás z dálky vítá:
"Buenas Noches! Tequila con sitron?" Vrtím hlavou a Laďa tedy objednává:
"Tres ... co si dáš ty?" ptá se mě.
"Coca cola, please," obracím se na Alfréda.
"Ron con cola?" dělá, že špatně slyší.
"Co je ronkonkola?" ptám se kluků.
"Rum s kolou," dovídám se od Petra a hned házím své přísné oko k Alfredovi:
"Only coca cola!"
Potřebuji osvědčenou meducínu na rozhašený žaludek. Naštěstí zabírá. Ponechávám pány svému osudu, loučím se a jdu zase spát. Ve dveřích slyším, jak učí Alfréda pojem "Šervene vino".
Po snídani doprovázím kluky do Hiltonu na konferenci. Fotím náš a Laďův poster, prohlížím si i ty ostatní, vyslechnu pár přednášek a zjišťuji, že s odbornou angličtinou nemám až takový problém. Problém mi činí jiné věci, např. smlouvat na trhu, jak zjišťuji později.
O přestávce se s Mirou procházíme v hotelové hale. Také tady jsou na různých místech povědomé žluté cedule. Takže v Hiltónu se zřejmě také plavalo aj jinde, než v bazénu. Vycházíme na hotelovou pláž. Mrholí, procházíme se tu tedy sami. Zaujmou nás postele s nebesy místo obyčejných lehátek. Jemné záclony se chvějí ve větru a dešti vcelku nepatřičně. Těžká romantika - taková ... nucená ... toto není zrovna můj šálek kafe,
romantíku vidím v něčem jiném.
Po vydatném obědě se pánům omlouvám a odpoledne už na přednášky nejdu. Však su na dovolené, no ni? Chci domů přivést nějaké dárečky, jenže zatím nemám ponětí, co. S nevrlým chlapem za zády by to byla vražedná kombinace. Tož tedy vítám možnost vyrazit si do Cancúnu na vlastní pěst. Setkalo se to s pochopením a Mira mi zakresluje na plánek města záchytné body.
Při příchodu na autobusovou zastávku si připadám, jako odvážná školačka.
"Cancún centrum," říkám nejistě řidiči, podávám 50 pesos a on mi vrací neidentifikovatelné množství místních foflíků. Následně zjišťuji, že plánek města zůstal patrně na posteli. Dyby to Mira viděl. Taková drobnost mě však nemůže rozhodit. Z Kukulkanovy avenidy mohu odbočit jen do moře, nebo do laguny. Není kam zabloudit. Řidič pilně hlásí každou zastávku a rovnou sděluje, která bude ta další. Je to sympatičtější, než anonymní hlas v éteru. Vystupuji tedy na správné zastávce a naivně mířím k budově s nápisem Mexican Outlet. Nakupování dárků v Mexiku je možná větším hororem, než předvánoční šílenství doma.
V prvním obchodě zjišťuji, že naše obchody s ptákovinami jsou slabým odvárkem proti mexickým suvenýrům - souložící mexikánci se nachází na lahvích s tequilou, meskalem a zdobí i různé zbytečné lapače prachu, hudebním nástrojům dominují flétny ve tvaru pyjů o různé velikosti, bubny ve tvaru dobře stavěných ňader atd. ... Ani mě neudivuje, když na většině těchto produktů vidím starou známou větičku "Made in China". Odcházím s pocitem, že jsem nezvolila ten nejlepší obchod.
Na tržišti se o mě přetahují prodejci, kteří nabízejí to samé. Pořvávají na mě: "Lejdý ... stop ... come here ..." a podobné nesmysly. Na smlouvání s nimi se necítím, nikdy jsem to nedělala, neumím to, nevím, jakou cenu stanovit a tak radši prchám.
Narážím na obchodní komplex podobný brněnské Vaňkovce. Obcházím jednotlivé obchůdky a už už získávám pár typů na dárečky ... když tu málem narážím do chlapa nesoucího kolem krku něco světlého a velkého ... jéžiš, to je krajta - hodně světlá, proto mi to v první chvíli nedošlo, asi albín. Jemně se vlní kolem krku svého majitele, tělo pomalu tlustější, než jeho paže, jazyk jí kmitá vcelku blízko mé ruky ... Nevím, jakým způsobem jsem se dostala z této budovy, ale bylo to fakt rychlý :o).
Co teď? Bezcílné courání po obchodech mě fakt nebere a nenacházím nic, co by mě skutečně uchvátilo. Mobil hlásí půlnoc, to je tady pět hodin. Těžké vedro už se mění v lehčí vedro vhodné na malou procházku. Přes naprosto nevhodné obutí - vietnamky - se do svého hotelu vydávám pěšky. Procházka mi prospěla, ikdyž - bylo to, jak kdybych šla např. z Kulaťáku na Ruzyň. Rozdíl je pouze v místním rostlinstvu, které mě nepřestává fascinovat. Stejně tak jsem odvázaná z velkého množství leguánů. Fotím jak blázen.
Cestou míjím mořské akvárium ... právě probíhá poslední program - nestihla jsem ho, ale aspoň omrknu, co je tu k vidění.
"To bol žralok...," slyším vedle tenký hlások. A další: "Mama, chcel by som tú korytnačku..."
"Dobrý večer," zdravím.
"Dobrý," usmívá se na mě mladá maminka. Děti se nadále dožadují její pozornosti a já se vydávám na další "trek". Kolem půl sedmé mě to přestává bavit a nasedám na první autobus.
"Pó favó, otél Oejsís," zpívám řidiči tóny odposlouchanými na recepci. Asi jsem ho pobavila, nicméně mi zastavuje přesně tam, kde potřebuji. Rychle do pokoje, vysprchovat, převléknout a už přichází Mira. To sako mu v tomto počasí fakt nezávidím. Cancún není moc vhodné místo na kongresovou turistiku...
Ležím s otevřenýma očima a připravuji se na nejhorší. O půl čtvrté cinkají ve dveřích klíče a slyším Mirův hlas:
"Proboha, co je to tu za vodu? Hej! Sir!"
A něco domlouvá s malým chlapíkem v hotelové uniformě. Rozespale si mnu oči a uvědomuji si hluk na chodbě. Postupně mi dochází, že hotel je pod vodou - protekla stupačkami, záchodem a skrz balkonové dveře. Musela jsem spát opravdu hluboce, že jsem nic podezřelého neslyšela ... Věci ve skříni zachránila Mirova botaska, která posloužila jako zdařilá hráz. Zatím nevíme, zda to přežije. Jinak k žádným větším škodám nedošlo.
"Už je ti líp? Obleč se a pojď s nama na véču, kluci už čekají ... v Hiltonu to za moc nestálo, tak jsme vypadli, jak jen to šlo ..."
Trochu rozpačitě kontroluji čas ve svém mobilu a dochází mi, že ten, na který zírám, platí na jiné polokouli. Vlastně je půl deváté. Co už, zmatek a panika je moje doména.
Cestou na večeři míjíme několik platových výrazně žlutých stojanů s nápisem "wet floor" a piktogramem znázorňujícím možnost uklouznutí. Zřejmě se potopa nekonala poprvé. Též sleduji, jak rychle a jednoduše tu lidé zvládají situaci pomocí stěrek a ručníků. Je zvláštní, že zatím co tato betonová pyramida prožívá po jedné bouřce havarijní stav, pod doškovými střechami je naprosté sucho a střechy jsou sice vlhké, ale bouřkou
a větrem nijak nepoznamenané.
Pánové jsou už po večeři a dávají si pouze ovoce a malý desert. Po thajském obědě se necítím na nic jiného. Objevuje se mexická kapela, která mě i nadále utvrzuje v dosavadním zcela negativním názoru na místní hudbu. Mizíme tedy do baru k Alfrédovi, který už nás z dálky vítá:
"Buenas Noches! Tequila con sitron?" Vrtím hlavou a Laďa tedy objednává:
"Tres ... co si dáš ty?" ptá se mě.
"Coca cola, please," obracím se na Alfréda.
"Ron con cola?" dělá, že špatně slyší.
"Co je ronkonkola?" ptám se kluků.
"Rum s kolou," dovídám se od Petra a hned házím své přísné oko k Alfredovi:
"Only coca cola!"
Potřebuji osvědčenou meducínu na rozhašený žaludek. Naštěstí zabírá. Ponechávám pány svému osudu, loučím se a jdu zase spát. Ve dveřích slyším, jak učí Alfréda pojem "Šervene vino".
Po snídani doprovázím kluky do Hiltonu na konferenci. Fotím náš a Laďův poster, prohlížím si i ty ostatní, vyslechnu pár přednášek a zjišťuji, že s odbornou angličtinou nemám až takový problém. Problém mi činí jiné věci, např. smlouvat na trhu, jak zjišťuji později.
O přestávce se s Mirou procházíme v hotelové hale. Také tady jsou na různých místech povědomé žluté cedule. Takže v Hiltónu se zřejmě také plavalo aj jinde, než v bazénu. Vycházíme na hotelovou pláž. Mrholí, procházíme se tu tedy sami. Zaujmou nás postele s nebesy místo obyčejných lehátek. Jemné záclony se chvějí ve větru a dešti vcelku nepatřičně. Těžká romantika - taková ... nucená ... toto není zrovna můj šálek kafe,
romantíku vidím v něčem jiném.
Po vydatném obědě se pánům omlouvám a odpoledne už na přednášky nejdu. Však su na dovolené, no ni? Chci domů přivést nějaké dárečky, jenže zatím nemám ponětí, co. S nevrlým chlapem za zády by to byla vražedná kombinace. Tož tedy vítám možnost vyrazit si do Cancúnu na vlastní pěst. Setkalo se to s pochopením a Mira mi zakresluje na plánek města záchytné body.
Při příchodu na autobusovou zastávku si připadám, jako odvážná školačka.
"Cancún centrum," říkám nejistě řidiči, podávám 50 pesos a on mi vrací neidentifikovatelné množství místních foflíků. Následně zjišťuji, že plánek města zůstal patrně na posteli. Dyby to Mira viděl. Taková drobnost mě však nemůže rozhodit. Z Kukulkanovy avenidy mohu odbočit jen do moře, nebo do laguny. Není kam zabloudit. Řidič pilně hlásí každou zastávku a rovnou sděluje, která bude ta další. Je to sympatičtější, než anonymní hlas v éteru. Vystupuji tedy na správné zastávce a naivně mířím k budově s nápisem Mexican Outlet. Nakupování dárků v Mexiku je možná větším hororem, než předvánoční šílenství doma.
V prvním obchodě zjišťuji, že naše obchody s ptákovinami jsou slabým odvárkem proti mexickým suvenýrům - souložící mexikánci se nachází na lahvích s tequilou, meskalem a zdobí i různé zbytečné lapače prachu, hudebním nástrojům dominují flétny ve tvaru pyjů o různé velikosti, bubny ve tvaru dobře stavěných ňader atd. ... Ani mě neudivuje, když na většině těchto produktů vidím starou známou větičku "Made in China". Odcházím s pocitem, že jsem nezvolila ten nejlepší obchod.
Na tržišti se o mě přetahují prodejci, kteří nabízejí to samé. Pořvávají na mě: "Lejdý ... stop ... come here ..." a podobné nesmysly. Na smlouvání s nimi se necítím, nikdy jsem to nedělala, neumím to, nevím, jakou cenu stanovit a tak radši prchám.
Narážím na obchodní komplex podobný brněnské Vaňkovce. Obcházím jednotlivé obchůdky a už už získávám pár typů na dárečky ... když tu málem narážím do chlapa nesoucího kolem krku něco světlého a velkého ... jéžiš, to je krajta - hodně světlá, proto mi to v první chvíli nedošlo, asi albín. Jemně se vlní kolem krku svého majitele, tělo pomalu tlustější, než jeho paže, jazyk jí kmitá vcelku blízko mé ruky ... Nevím, jakým způsobem jsem se dostala z této budovy, ale bylo to fakt rychlý :o).
Co teď? Bezcílné courání po obchodech mě fakt nebere a nenacházím nic, co by mě skutečně uchvátilo. Mobil hlásí půlnoc, to je tady pět hodin. Těžké vedro už se mění v lehčí vedro vhodné na malou procházku. Přes naprosto nevhodné obutí - vietnamky - se do svého hotelu vydávám pěšky. Procházka mi prospěla, ikdyž - bylo to, jak kdybych šla např. z Kulaťáku na Ruzyň. Rozdíl je pouze v místním rostlinstvu, které mě nepřestává fascinovat. Stejně tak jsem odvázaná z velkého množství leguánů. Fotím jak blázen.
"To bol žralok...," slyším vedle tenký hlások. A další: "Mama, chcel by som tú korytnačku..."
"Dobrý večer," zdravím.
"Dobrý," usmívá se na mě mladá maminka. Děti se nadále dožadují její pozornosti a já se vydávám na další "trek". Kolem půl sedmé mě to přestává bavit a nasedám na první autobus.
"Pó favó, otél Oejsís," zpívám řidiči tóny odposlouchanými na recepci. Asi jsem ho pobavila, nicméně mi zastavuje přesně tam, kde potřebuji. Rychle do pokoje, vysprchovat, převléknout a už přichází Mira. To sako mu v tomto počasí fakt nezávidím. Cancún není moc vhodné místo na kongresovou turistiku...
Komentáře
Okomentovat