Konečně se dostávám k tomu, proč tu vlastně su. Dnes odjíždíme do města Mayů a Toltéků - Chichén Itzá.
Přesně podle pokynů čekáme před hotelem, a to v 7.20.
Přesně podle místní mentality přijíždí klidným krokem trampa autobus,
a to v 8.05.
Průvodce místní cestovky však nezahálí a rychle vyvolává naše jména ... tedy chvíli nám trvalo, než se nám je podařilo identifikovat, ale už jsme si zvykli. K vysněným pyramidám odjíždíme v luxusním autobusu - máme místo pro čtyři s prostorným stolkem uprostřed. To se hodí na pití, foťáky i nezbytné průvodce v knižní podobě. Objedeme ještě pár hotelů, dokud není autobus plný a už vyrážíme k pyramidám ... Průvodce nás vítá španělsky, anglicky, španglicky a nabízí se, že je schopen použít i jinou řeč - francoužtinu, italštinu, němčinu ...
"Czech," voláme.
"What???"
"Repúblika Cheka!"
"Checoslovaquia?"
"Yes!"
"No tak to soráč, přátelé..." :o)
Po pár kilometrech zastavujeme na obrovském parkovišti, kde už stojí více podobných autobusů, všechny označené čísly. Náš průvodce nám všem sděluje,že jsme bus 36 a pro jistotu obejde s tabulkou s tímto číslem celý autobus. Pak vytahuje seznámek a čte jména pasažérů, kteří si vystoupí a budou hledat bus s jiným číslem. Nás naštěstí nečte a tak v klidu sedíme. Venku vzniká "typical mexican chaos". Lidé běhají od autobusu k autobusu, brebentí všemi možnými jazyky včetně korejštiny a japonštiny a hledají své číslo. Na velkém parkovišti to rozhodně není jednoduché ... jsem ráda, že se toho nemusím účastnit a v klidu vyčkávám. Pánové si toho ale neváží a začínají remcat, že takhle ze slíbených zážitků nestihneme nic.
Po půl hodině už skutečně vyrážíme. Čeká nás přejezd o délce cca 300 km mexickou selvou ze státu Quintana Roo do státu Yucatan. Neskutečně rovná cesta na neskutečně rovné placce. Při pohledu z okna už chápu, co myslí turisté v ČR tou úžasnou proměnlivostí naší země. Po 100 km je pohled ven stále stejný - nízký porost, ze kterého trčí holé větve. Najednou se před námi objevuje přechod. Vítá nás stát Yucatan.
"Máte pasy?" Ptá se vážně průvodce. Všici jsme na něj vytřeštili oči, všici je totiž máme v hotelových trezorech ...
"Ok, to byl jen malej džouk..."
Máme čůrací a kouřící pauzu. Využívám ji k focení plodícího avokáda ... jéžiš, a todle je fikus benjamina, vyjeveně koukám na majestátný strom přede mnou ... a vzpomínám na jeho malého bratránka, t.č. dlícího v jednom českém obýváku.
A už jedem dál, konečně malá změna - míjíme pole s agáve. Průvodce vysvětluje rozdíl mezi tequilou a mezcalem. Beru si z toho info, že v mezcalu je navíc agávový červ. Míjíme velkou budovu ohrazenou betonovými zdmi a ostnatými dráty - mexické vězení.
"The best hotel ... all inclusive", laškuje průvodce
A jsou tu další ohrady a ostnaté dráty - v každé takové ohradě je buď uzavřen voják se samopalem, nebo rovnou obrněný transportér - projíždíme kolem vojenského letiště.
To už se čas od času objeví malý domek o velikosti garáže s drobotinou a domácím zvířectvem v nejbližším okolí. Blížíme se k městečku Valladolid - druhému největšímu ve státě Yucatan. Leží asi jen 40 km od Chichén Itzá. Průvodce, se omlouvá, že nám zde nemůže skrzevá časový skluz zastavit. Městem tedy jen projíždíme a i tak fotíme jak diví přes sklo. Je tu toho k vidění vcelku dost. Nejslavnější zdejší stavbou je kostel
San Bernardino stojící přímo nad cenote Sis-ha.
A dostávám se k pojmu cenota. Znám ho už z dětství z knih Richarda Halliburtona, ale poslední dobou se často setkávám s lidmi, kteří neví, takže zde použiji výklad tohoto mého oblíbeného autora:
"...Proč se (Mayové) usadili právě tady, je skutečná etnografická záhada, poněvadž tento kraj byl a dodnes je plochá, vyprahlá, neúrodná pustina. Déšť tu sice není žádnou vzácností, voda však ano. Na více než 130 tis. km2 poloostrova neexistuje jediná řeka, ba ani nejmenší bystřinka, protože celý jeho povrch je z pórovitého vápence, do něhož se sebevětší liják, sotva se dotkne země, rychle vsakuje. Jak zde mohou žít lidé? Dík milostivé přírodě, která tu a tam zanechala kalcitový příkrov propadnout a vytvořila hluboké tůně, nazývané tady cenotes. Jsou různě veliké, s průměrem šestimetrovým i šedesátimetrovým, přičemž mezi horním okrajem a vodní hladinou bývá 20 i víc metrů."
Stejný autor popisuje i svou zkušenost s jednou z nejslavnějších cenot - Studnou smrti, která se nachází v bezprostřední blízkosti Chichén Itzá:
"...Odpuzovala i vábila. Z jejího zapadlého oka čišela krutost a smrt. Zračil se v ní však i strašidelný půvab. Našeptávala člověku, aby se do ní vnořil, ikdyž to pro něj může znamenat zkázu. Aby vešel do jejího chladivého ráje, ačkoliv z něj asi nebude návratu. Aby jen bezstarostně spočinul v objetí, třebaže možná posledním ze všech..."
Halliburton měl úžasnou fantazii a představivost a rychle se v noci v těch místech vžil do rituálu zobrazeného na mnoha zdejších freskách.
"Přišel okamžik, kdy velekněz stanul nad vodou a modlí se, kdy naconové a dívka s nešťastným průvodcem čekají na znamení paprsku, čekají na velekněze - vedle mne - tady na oltáři ... Postupujeme ke kraji ..., dychtíce dostat se k oku zeleného hada co možná nejblíž. Musím jít - bůh deště čeká tam hluboko dole ... V duchu vidím nacony zdvíhat nevěstu ..., odhodlaného vyrovnaného bojovníka ... a vím - až skočí do černé prázdnoty on, skočím i já. Hudba sílí ..., slunce dává signál ..., dívka letí do propasti ..., průvodce ji následuje ... Zhluboka jsem se nadechl, ještě chvíli váhám a potom letím po hlavě za nimi. Těch několik vteřin volného pádu mi připadalo jako věčnost. Uvědomoval jsem si vichr ženoucí se proti mě - a pak strašný otřes a ránu, jako by pode mnou bouchlo dělo nejtěžšího kalibru. Pohltila mě ledová tma ..."
To už se v autorovi konečně probudil pud sebezáchovy. Doplaval k okraji, našel malou římsu a vylezl na ni. Tam si sundal promočené boty a oděv a až do rána šplhal těch 20 m nahoru.
Normálnímu člověku by to stačilo. Halliburton byl však takový blázen, že celý skok předvedl druhý den svému příteli novináři znovu. Díky tomu prý zachránil své oblíbené boty, které noc před tím zanechal na římse :o).
Protože je na světě víc takových bláznů a protože se je Mayům nechce neustále lovit
ze Studny smrti, zpřístupnili pro ně několik zdejších cenot, které s nimi průvodce prozřetelně navštíví dříve, než samotné Chichén Itzá. Jedeme k jedné z nich - Cenote X'Keken [škeken].
"Kdo chce, může se vykoupat."
No to je jasné, že chcem - a že si též skočíme - sice můžem jen z 1,5 až 3 metrů, ale je to skok do cenoty - a o to přece jde :o) ...
Po příjemné koupačce nás čeká na oběd, který poněkud zpestřují svým specifickým stepem místní tanečníci.
A teď už vzhůru na Chichén Itzá.
Přesně podle pokynů čekáme před hotelem, a to v 7.20.
Přesně podle místní mentality přijíždí klidným krokem trampa autobus,
a to v 8.05.
Průvodce místní cestovky však nezahálí a rychle vyvolává naše jména ... tedy chvíli nám trvalo, než se nám je podařilo identifikovat, ale už jsme si zvykli. K vysněným pyramidám odjíždíme v luxusním autobusu - máme místo pro čtyři s prostorným stolkem uprostřed. To se hodí na pití, foťáky i nezbytné průvodce v knižní podobě. Objedeme ještě pár hotelů, dokud není autobus plný a už vyrážíme k pyramidám ... Průvodce nás vítá španělsky, anglicky, španglicky a nabízí se, že je schopen použít i jinou řeč - francoužtinu, italštinu, němčinu ...
"Czech," voláme.
"What???"
"Repúblika Cheka!"
"Checoslovaquia?"
"Yes!"
"No tak to soráč, přátelé..." :o)
Po pár kilometrech zastavujeme na obrovském parkovišti, kde už stojí více podobných autobusů, všechny označené čísly. Náš průvodce nám všem sděluje,že jsme bus 36 a pro jistotu obejde s tabulkou s tímto číslem celý autobus. Pak vytahuje seznámek a čte jména pasažérů, kteří si vystoupí a budou hledat bus s jiným číslem. Nás naštěstí nečte a tak v klidu sedíme. Venku vzniká "typical mexican chaos". Lidé běhají od autobusu k autobusu, brebentí všemi možnými jazyky včetně korejštiny a japonštiny a hledají své číslo. Na velkém parkovišti to rozhodně není jednoduché ... jsem ráda, že se toho nemusím účastnit a v klidu vyčkávám. Pánové si toho ale neváží a začínají remcat, že takhle ze slíbených zážitků nestihneme nic.
Po půl hodině už skutečně vyrážíme. Čeká nás přejezd o délce cca 300 km mexickou selvou ze státu Quintana Roo do státu Yucatan. Neskutečně rovná cesta na neskutečně rovné placce. Při pohledu z okna už chápu, co myslí turisté v ČR tou úžasnou proměnlivostí naší země. Po 100 km je pohled ven stále stejný - nízký porost, ze kterého trčí holé větve. Najednou se před námi objevuje přechod. Vítá nás stát Yucatan.
"Máte pasy?" Ptá se vážně průvodce. Všici jsme na něj vytřeštili oči, všici je totiž máme v hotelových trezorech ...
"Ok, to byl jen malej džouk..."
Máme čůrací a kouřící pauzu. Využívám ji k focení plodícího avokáda ... jéžiš, a todle je fikus benjamina, vyjeveně koukám na majestátný strom přede mnou ... a vzpomínám na jeho malého bratránka, t.č. dlícího v jednom českém obýváku.
"The best hotel ... all inclusive", laškuje průvodce
A jsou tu další ohrady a ostnaté dráty - v každé takové ohradě je buď uzavřen voják se samopalem, nebo rovnou obrněný transportér - projíždíme kolem vojenského letiště.
To už se čas od času objeví malý domek o velikosti garáže s drobotinou a domácím zvířectvem v nejbližším okolí. Blížíme se k městečku Valladolid - druhému největšímu ve státě Yucatan. Leží asi jen 40 km od Chichén Itzá. Průvodce, se omlouvá, že nám zde nemůže skrzevá časový skluz zastavit. Městem tedy jen projíždíme a i tak fotíme jak diví přes sklo. Je tu toho k vidění vcelku dost. Nejslavnější zdejší stavbou je kostel
San Bernardino stojící přímo nad cenote Sis-ha.
A dostávám se k pojmu cenota. Znám ho už z dětství z knih Richarda Halliburtona, ale poslední dobou se často setkávám s lidmi, kteří neví, takže zde použiji výklad tohoto mého oblíbeného autora:
"...Proč se (Mayové) usadili právě tady, je skutečná etnografická záhada, poněvadž tento kraj byl a dodnes je plochá, vyprahlá, neúrodná pustina. Déšť tu sice není žádnou vzácností, voda však ano. Na více než 130 tis. km2 poloostrova neexistuje jediná řeka, ba ani nejmenší bystřinka, protože celý jeho povrch je z pórovitého vápence, do něhož se sebevětší liják, sotva se dotkne země, rychle vsakuje. Jak zde mohou žít lidé? Dík milostivé přírodě, která tu a tam zanechala kalcitový příkrov propadnout a vytvořila hluboké tůně, nazývané tady cenotes. Jsou různě veliké, s průměrem šestimetrovým i šedesátimetrovým, přičemž mezi horním okrajem a vodní hladinou bývá 20 i víc metrů."
Stejný autor popisuje i svou zkušenost s jednou z nejslavnějších cenot - Studnou smrti, která se nachází v bezprostřední blízkosti Chichén Itzá:
"...Odpuzovala i vábila. Z jejího zapadlého oka čišela krutost a smrt. Zračil se v ní však i strašidelný půvab. Našeptávala člověku, aby se do ní vnořil, ikdyž to pro něj může znamenat zkázu. Aby vešel do jejího chladivého ráje, ačkoliv z něj asi nebude návratu. Aby jen bezstarostně spočinul v objetí, třebaže možná posledním ze všech..."
Halliburton měl úžasnou fantazii a představivost a rychle se v noci v těch místech vžil do rituálu zobrazeného na mnoha zdejších freskách.
"Přišel okamžik, kdy velekněz stanul nad vodou a modlí se, kdy naconové a dívka s nešťastným průvodcem čekají na znamení paprsku, čekají na velekněze - vedle mne - tady na oltáři ... Postupujeme ke kraji ..., dychtíce dostat se k oku zeleného hada co možná nejblíž. Musím jít - bůh deště čeká tam hluboko dole ... V duchu vidím nacony zdvíhat nevěstu ..., odhodlaného vyrovnaného bojovníka ... a vím - až skočí do černé prázdnoty on, skočím i já. Hudba sílí ..., slunce dává signál ..., dívka letí do propasti ..., průvodce ji následuje ... Zhluboka jsem se nadechl, ještě chvíli váhám a potom letím po hlavě za nimi. Těch několik vteřin volného pádu mi připadalo jako věčnost. Uvědomoval jsem si vichr ženoucí se proti mě - a pak strašný otřes a ránu, jako by pode mnou bouchlo dělo nejtěžšího kalibru. Pohltila mě ledová tma ..."
To už se v autorovi konečně probudil pud sebezáchovy. Doplaval k okraji, našel malou římsu a vylezl na ni. Tam si sundal promočené boty a oděv a až do rána šplhal těch 20 m nahoru.
Normálnímu člověku by to stačilo. Halliburton byl však takový blázen, že celý skok předvedl druhý den svému příteli novináři znovu. Díky tomu prý zachránil své oblíbené boty, které noc před tím zanechal na římse :o).
Protože je na světě víc takových bláznů a protože se je Mayům nechce neustále lovit
ze Studny smrti, zpřístupnili pro ně několik zdejších cenot, které s nimi průvodce prozřetelně navštíví dříve, než samotné Chichén Itzá. Jedeme k jedné z nich - Cenote X'Keken [škeken].
"Kdo chce, může se vykoupat."
No to je jasné, že chcem - a že si též skočíme - sice můžem jen z 1,5 až 3 metrů, ale je to skok do cenoty - a o to přece jde :o) ...
Po příjemné koupačce nás čeká na oběd, který poněkud zpestřují svým specifickým stepem místní tanečníci.
A teď už vzhůru na Chichén Itzá.
Komentáře
Okomentovat