Z Xel-há jsme v Tulúmu ani ne za 15 minut. Vystupujeme na parkovišti a utváříme kolem průvodce hlouček jak dětičky kolem paní učitelky. Stojím vedle místního pána s velkou kabelou a čekám na výklad. Pána moc nevnímám, kutí něco v kabele, zřejmě nám bude chtít vnutit nějaký ten suvenýr ... pak ale koutkem oka zaznamenám nezvyklý pohyb, zaostřím a okamžitě prchám. Obrovská krajta je jistojistě atrakce pro mnoho turistů, ne však pro mě a pro jakousi paní, která stejně jako já s nedefinovatelným výkřikem mizí z dosahu. Jsem statečnější, zatímco paní mizí v útrobách nejbližšího obchůdku, zůstávám venku a z bezpečné vzdálenosti fotím.
Dozvídáme se, že ke vstupu do areálu musíme jít přibližně 1 km pěšky. Můžeme se nechat svést vláčkem, který je tedy občas nahrazen traktorem, ale volíme vlastní nohy. Přicházíme po zpevněné cestě, okolo je les (tedy spíš džungle) vyrůstající z jedné velké louže ... Přemýšlíme, jestli je pod vodou pořád, nebo jen teď - po deštích, každopádně nevypadá moc lákavě, asi by si nikdo z nás nedovolil sejít z cesty.
U vchodu průvodce kupuje lístky a my obdivujeme maketu archeologického areálu. No - obdivujeme - jak obdivovat něco, co je shora tak zaflákané, že nelze nic vidět... ale to, co vidět je, je opravdu dost promakané a obdivu hodné.
Najednou na noze cítím drobné píchnutí ... uvědomuji si, že vlhká džungle a vedro je rájem pro komáry, zvláště pak ty rodu Anopheles přenášející malárii. Doma jsme sice nafasovali Delagil, ale jeho užívání vzdali ihned poté, co jsme si na příbalovém letáku přečetli, že se jeho účinky neslučují se švestkovou a tequilovou léčbou dalších potíží vyvolaných tropickým podnebím a zejm. pro nás nezvyklou stravou. A navíc nás všichni, a Laďa zvláště, ubezpečovali, že nám bude stačit repelent proti tropickému hmyzu ... no jo repelent!!! Já hlava dubová!!! ... Sahám do baťůžku a nastává repelentí smršť. Domorodci na nás divně koukají a krčí rameny, ale co - prevence je prevence. Ikdyž není včasná, každý z nás aspoň jeden ďobaneček získal. Doma nás pak uklidňuje zpráva, že malárie se může projevit až do pěti let. Tož se necháme překvapit :o).
Celý starý Tulúm je obehnán ze tří stran cca 5 m vysokou a 650 m dlouhou zdí s ochozy. Ze čtvrté strany je moře a vysoký útes. Zeď sloužila jako obranný val a současně oddělovala obřadní a správní zónu od rezidenčních částí, které se rozprostíraly na pobřeží po obou stranách areálu. Procházíme kolem zdi. Cesta se stále zužuje, džungle je čím dál tím víc na dosah. Zcela pohltila i zbytky obytných domů původního obyvatelstva ... ale je krásná, tvoří kouzelná zátiší, která by snad nedokázal žádný zahradník. Dostáváme se k severnímu vchodu - úzké chodbě ve tvaru typického mayského oblouku.
Průvodce nám sdělí pár slov o mayské kultuře obecně a pak nás vpouští dovnitř. Areál je menší než Chichén Itzá. A nejsou zde ani tak impozantní stavby. Ale protože je část z nich, včetně té nejdůležitější (El Castillo), postavena na skalnatých útesech s výhledem na jemnou písčitou pláž a průzračně modré moře, působí Tulúm velmi mysticky. I dnes je významným duchovním a náboženským centrem. Proto tu také chybí ta horda stánkařů, která nás překvapila v Chichenu.
Tulúm byl původně založen v 10. století n. l. jako opevněné mayské město. Později (cca 12. století n. l.) se stal Tulúm významným náboženským centrem. Vyplouvali odtud lodě na ostrov Cozumel, kde byla uctívána Ix-chel - mayská bohyně léčitelství, těhotných žen a tkaní bavlny, opatrovala vody jezer a pramenů, byly jí proto zasvěceny vodní zdroje a také Isla Mujeres "Ostrov žen" nebo jeskyně Bolonchén na Yucatánu, kam se pořádaly ženské poutě žádající o její pomoc. Často bývá ztotožňována s Měsícem.
Zpět k Tulúmu - bohatý život zde kvetl ještě v 15. i 16. století n. l., tedy v době, kdy Mayové svá ostatní sídla opustili. Když prý město uviděli v roce 1518 první Evropané, uchvátilo je svou nádherou. A protože se záhy dozvěděli, že v džungli ve vnitrozemí jsou mnohem impozantnější města, vznikla možná právě zde legenda o Eldorádu.
Průvodce mluví dost rychle, střídá angličtinu se španělštinou a tak raději prcháme prohlídnout si tu krásu v klidu a pokoji. Obcházíme Casa del Cenote a míříme nahoru k Templo del Dios Viento.
Fotím jak divá, když můj zrak zamíří na nádherného leguána. Chci ho natočit, ale odmítá se pohnout, lenoch, tak si ho aspoň vyfotím ... Zmáčknu spoušť a ... objektiv zajede, foťák škytne, display hlásí "Batery empty" ... a následuje klasický rozhovor:
Mira: "Co je?"
Já: "Došly mi baterky..."
Mira: "No jo, to někdo musí točit leguány u hnusný hadice, jak kdyby jich měl málo ... A máš tu pyramidu? Pláž? Nemáš, co?"
Já: "Ne."
Mira: "No dyť jsem to věděl, fotíš hovadiny a na to hlavní ... Jak to že vůbec došly, vždyť mají vydržet 72 hodin?"
Laďa: "Co se staló?"
Já: "Došly mi baterky ... zapoměla jsem je dobít."
Laďa: "Ale to není poprvé, že? Já si pamatuju..." (Laďa je zlatíčko)
Já - vraždím oba pohledem: "Vy si myslíte, že mě to neštve, kudla?"
Laďa vytahuje svůj druhý foťák a podává nám ho. Mirek se ho chopí a první, co fotí jsou stopy leguána na pláži ... no jó no, to bych si taky vyfotila ... ale nesměla bych furt zapomínat na baterky ... Každopádně - jen co se ke mně dostane to správné cédéčko, dodám sem fotky pyramidy a města z Laďovýho foťáku... :o)
Opouštím pány zaujaté focením a jdu se městem. Hned za pláží stojí Templo del Dios Descente (Chrám sestupujícího boha), který byl očividně (a taky prý záměrně) postaven tak, aby jediná jeho zeď či dveře nebyly rovné. El Castillo si nechávám jako třešničku na dortu a zatáčím do vnitrozemí k Templo de los Frescos (Chrám fresek - jak jinak, že?). Jsou tu asi nejlépe zachovalé reliéfy v celém Tulúmu a já nemám čím fotit :o/. Fresky (asi ze 13. století n. l.) se nachází uvnitř chrámu, ale tam nemáme přístup. Potkávám Petra, který už také opustil skupinku s průvodcem. Prý mluvil o tom samém, co ten včerejší v Chichén Itzá, tož jsme udělali dobře, že jsme to vzdali hned.
Konečně vystupuji na útes k nejvýše položené stavbě El Castillo. Je tu nádherně. Přemítám, kdo všechno přede mnou obdivoval ty luxusní výhledy. Určitě to byl hlavní důvod ke stavbě tohoto města. Sním si tu a najednou zaslechnu:
"Honziků, tady je to pěkný, vyfoť to, jó?"
Ty bláho, je tu minimum turistů a mezi tím málem, co tu je, by člověk stěží dohledal Evropana, natož pak Čecha (statistika, že jo) ... a tady je prý celý autobus našinců ... Už je to tak, vyskytujeme se prostě všude :o).
Vracím se ke klukům a chci jim sdělit úžasnou novinku a zrovna potkáváme dva mladíky - jeden přelézá plůtek a nechává se fotit na okraji útesu ...
"Tak tohodle jsou schopni jen Češi ..." říkám naoko přísně.
"No dyť právě," smějou se ti dva.
Laďa s Mirou páchají ještě pár fotek ("Miro, ještě mě vyfoť tady na tom úseku ... ještě ne, počkej, až zatáhnu břicho..." :oP) a vracíme se k autobusu. Chceme si prohlédnout pár suvenýrů. Vyhlížím chlapa s velkou kabelou (abych se mu mohla vyhnout obloukem), ale vidím jen jeho mayského parťáka s obrovským leguánem - přední nohy na rameni a ocas až u země - musí mít nejmíň 150 cm. Sahám po foťáku, ale v tu chvíli mi to dochází - nemám baterky, krucinál.
Díváme se po dárečcích, ale opakuje se situace z tržišť, kdy vám prodejce vnucuje vše, na co se jen podíváte ... a to se těžko něco vybírá. Přicházíme ke stánku s koberečky a opět slyšíme známou řeč. Chvíli svým krajanům pomáháme smlouvat, ale už je čas vrátit se k našemu autobusu.
V 19.00 jsme v hotelu. Na večeři odcházíme do thaiské restaurace, ale tentokrát neriskuji a dávám si kuře s rýží. Jistota je jistota a strávit zítra 15 hodin v letadle s žaludečními problémy se mi opravdu nechce. Po večeři se jdeme rozloučit do baru s Alfredem, Herbertem, Carlosem, Karlou a Benitou.
A hurá do postýlky. Zítra nás čeká těžký den - jedeme domů. Docela se už těším.
Dozvídáme se, že ke vstupu do areálu musíme jít přibližně 1 km pěšky. Můžeme se nechat svést vláčkem, který je tedy občas nahrazen traktorem, ale volíme vlastní nohy. Přicházíme po zpevněné cestě, okolo je les (tedy spíš džungle) vyrůstající z jedné velké louže ... Přemýšlíme, jestli je pod vodou pořád, nebo jen teď - po deštích, každopádně nevypadá moc lákavě, asi by si nikdo z nás nedovolil sejít z cesty.
U vchodu průvodce kupuje lístky a my obdivujeme maketu archeologického areálu. No - obdivujeme - jak obdivovat něco, co je shora tak zaflákané, že nelze nic vidět... ale to, co vidět je, je opravdu dost promakané a obdivu hodné.
Najednou na noze cítím drobné píchnutí ... uvědomuji si, že vlhká džungle a vedro je rájem pro komáry, zvláště pak ty rodu Anopheles přenášející malárii. Doma jsme sice nafasovali Delagil, ale jeho užívání vzdali ihned poté, co jsme si na příbalovém letáku přečetli, že se jeho účinky neslučují se švestkovou a tequilovou léčbou dalších potíží vyvolaných tropickým podnebím a zejm. pro nás nezvyklou stravou. A navíc nás všichni, a Laďa zvláště, ubezpečovali, že nám bude stačit repelent proti tropickému hmyzu ... no jo repelent!!! Já hlava dubová!!! ... Sahám do baťůžku a nastává repelentí smršť. Domorodci na nás divně koukají a krčí rameny, ale co - prevence je prevence. Ikdyž není včasná, každý z nás aspoň jeden ďobaneček získal. Doma nás pak uklidňuje zpráva, že malárie se může projevit až do pěti let. Tož se necháme překvapit :o).
Průvodce nám sdělí pár slov o mayské kultuře obecně a pak nás vpouští dovnitř. Areál je menší než Chichén Itzá. A nejsou zde ani tak impozantní stavby. Ale protože je část z nich, včetně té nejdůležitější (El Castillo), postavena na skalnatých útesech s výhledem na jemnou písčitou pláž a průzračně modré moře, působí Tulúm velmi mysticky. I dnes je významným duchovním a náboženským centrem. Proto tu také chybí ta horda stánkařů, která nás překvapila v Chichenu.
Tulúm byl původně založen v 10. století n. l. jako opevněné mayské město. Později (cca 12. století n. l.) se stal Tulúm významným náboženským centrem. Vyplouvali odtud lodě na ostrov Cozumel, kde byla uctívána Ix-chel - mayská bohyně léčitelství, těhotných žen a tkaní bavlny, opatrovala vody jezer a pramenů, byly jí proto zasvěceny vodní zdroje a také Isla Mujeres "Ostrov žen" nebo jeskyně Bolonchén na Yucatánu, kam se pořádaly ženské poutě žádající o její pomoc. Často bývá ztotožňována s Měsícem.
Zpět k Tulúmu - bohatý život zde kvetl ještě v 15. i 16. století n. l., tedy v době, kdy Mayové svá ostatní sídla opustili. Když prý město uviděli v roce 1518 první Evropané, uchvátilo je svou nádherou. A protože se záhy dozvěděli, že v džungli ve vnitrozemí jsou mnohem impozantnější města, vznikla možná právě zde legenda o Eldorádu.
Průvodce mluví dost rychle, střídá angličtinu se španělštinou a tak raději prcháme prohlídnout si tu krásu v klidu a pokoji. Obcházíme Casa del Cenote a míříme nahoru k Templo del Dios Viento.
Fotím jak divá, když můj zrak zamíří na nádherného leguána. Chci ho natočit, ale odmítá se pohnout, lenoch, tak si ho aspoň vyfotím ... Zmáčknu spoušť a ... objektiv zajede, foťák škytne, display hlásí "Batery empty" ... a následuje klasický rozhovor:
Mira: "Co je?"
Já: "Došly mi baterky..."
Mira: "No jo, to někdo musí točit leguány u hnusný hadice, jak kdyby jich měl málo ... A máš tu pyramidu? Pláž? Nemáš, co?"
Já: "Ne."
Mira: "No dyť jsem to věděl, fotíš hovadiny a na to hlavní ... Jak to že vůbec došly, vždyť mají vydržet 72 hodin?"
Laďa: "Co se staló?"
Já: "Došly mi baterky ... zapoměla jsem je dobít."
Laďa: "Ale to není poprvé, že? Já si pamatuju..." (Laďa je zlatíčko)
Já - vraždím oba pohledem: "Vy si myslíte, že mě to neštve, kudla?"
Laďa vytahuje svůj druhý foťák a podává nám ho. Mirek se ho chopí a první, co fotí jsou stopy leguána na pláži ... no jó no, to bych si taky vyfotila ... ale nesměla bych furt zapomínat na baterky ... Každopádně - jen co se ke mně dostane to správné cédéčko, dodám sem fotky pyramidy a města z Laďovýho foťáku... :o)
Opouštím pány zaujaté focením a jdu se městem. Hned za pláží stojí Templo del Dios Descente (Chrám sestupujícího boha), který byl očividně (a taky prý záměrně) postaven tak, aby jediná jeho zeď či dveře nebyly rovné. El Castillo si nechávám jako třešničku na dortu a zatáčím do vnitrozemí k Templo de los Frescos (Chrám fresek - jak jinak, že?). Jsou tu asi nejlépe zachovalé reliéfy v celém Tulúmu a já nemám čím fotit :o/. Fresky (asi ze 13. století n. l.) se nachází uvnitř chrámu, ale tam nemáme přístup. Potkávám Petra, který už také opustil skupinku s průvodcem. Prý mluvil o tom samém, co ten včerejší v Chichén Itzá, tož jsme udělali dobře, že jsme to vzdali hned.
Konečně vystupuji na útes k nejvýše položené stavbě El Castillo. Je tu nádherně. Přemítám, kdo všechno přede mnou obdivoval ty luxusní výhledy. Určitě to byl hlavní důvod ke stavbě tohoto města. Sním si tu a najednou zaslechnu:
"Honziků, tady je to pěkný, vyfoť to, jó?"
Ty bláho, je tu minimum turistů a mezi tím málem, co tu je, by člověk stěží dohledal Evropana, natož pak Čecha (statistika, že jo) ... a tady je prý celý autobus našinců ... Už je to tak, vyskytujeme se prostě všude :o).
Vracím se ke klukům a chci jim sdělit úžasnou novinku a zrovna potkáváme dva mladíky - jeden přelézá plůtek a nechává se fotit na okraji útesu ...
"Tak tohodle jsou schopni jen Češi ..." říkám naoko přísně.
"No dyť právě," smějou se ti dva.
Laďa s Mirou páchají ještě pár fotek ("Miro, ještě mě vyfoť tady na tom úseku ... ještě ne, počkej, až zatáhnu břicho..." :oP) a vracíme se k autobusu. Chceme si prohlédnout pár suvenýrů. Vyhlížím chlapa s velkou kabelou (abych se mu mohla vyhnout obloukem), ale vidím jen jeho mayského parťáka s obrovským leguánem - přední nohy na rameni a ocas až u země - musí mít nejmíň 150 cm. Sahám po foťáku, ale v tu chvíli mi to dochází - nemám baterky, krucinál.
Díváme se po dárečcích, ale opakuje se situace z tržišť, kdy vám prodejce vnucuje vše, na co se jen podíváte ... a to se těžko něco vybírá. Přicházíme ke stánku s koberečky a opět slyšíme známou řeč. Chvíli svým krajanům pomáháme smlouvat, ale už je čas vrátit se k našemu autobusu.
V 19.00 jsme v hotelu. Na večeři odcházíme do thaiské restaurace, ale tentokrát neriskuji a dávám si kuře s rýží. Jistota je jistota a strávit zítra 15 hodin v letadle s žaludečními problémy se mi opravdu nechce. Po večeři se jdeme rozloučit do baru s Alfredem, Herbertem, Carlosem, Karlou a Benitou.
A hurá do postýlky. Zítra nás čeká těžký den - jedeme domů. Docela se už těším.
Komentáře
Okomentovat