Ještě v sobotu večer nás zaujala možnost nakouknout do podmořského světa pomocí vyhlídkové miniponorky Sub See Explorer. V ní prý v naprostém pohodlí uvidíme přesně totéž, co při použití neoprénu. Jel snad někdo z nás v ponorce? No, nejel. A kdy se nám naskytne podobná nabídka?
Ráno, chvilku po deváté, vyplouváme napříč lagunou do volného moře.
Blížíme se k mangrovníkovému lesu, proto třímáme v rukou nejrůznější fotoaparáty
a kamery a vyhlížíme aligátory a podobnou zvířenu. O inzerované přítomnosti
jelenů a divokých prasat si opravdu nedělám iluze, protože jejich život v tomto
prostředí se mi zdá poněkud nepravděpodobný. Možná je má představa, že tato
zvěř pobíhá pouze po půdě pokryté středoevropským jehličím, listím a travinami,
pouhým předsudkem, nicméně jsem nezahlédla ani kopýtko, ani parůžek ...
prostě nic vhodného do šípkové omáčky nebo zvěřinového gulášku (omlouvám se milovníkům Bambiho a tří malých prasátek). Několik koupajících se domorodců otřáslo i mou vírou v místní krokodýly. Spokojili jsme se tedy s ptactvem zdržujícím se v dostatečné vzdálenosti.
Vyplouváme na volné moře a loď zrychluje. Nezadržitelně se blíží ke žluté ponorce a mě začne hlavou znít:
We all live in a yellow submarine
Yellow submarine, yellow submarine
Přestupujeme na ponorku a okamžitě jsme směřováni do jejích útrob. Už při vstupu dolů mne zujalo pár korálů. Žádnou fotografií a žádným filmem nelze zprostředkovat jejich skutečnou krásu, hru barev, nepatrných záblesků slunce ... prostě celý ten zážitek. Usedáme na lavičky a šikovní chlapci už zavírají přední i zadní deklíky. Ozvala se ve mně má klaustrofobická dušička, ale umatovala jsem jí tím, že půl hoďky to snad vydrží. Jsou lidé, kteří museli v ponorkách trávit celé dny ... "ale jsi si jistá, že to bude jen půl hoďky?" zkouší to ještě malá dušička. Tož se raději začínám věnovat prohlížení naučných tabulek a focení. Moc se mi to nedaří, kolem mě je krásný barevný svět, ale na displeji jen skvrny v různých odstínech modré. Předávám alibisticky foťák Mirovi, snad si s tím poradí lépe. Ale výsledek je stejný. Nestíháme ani žraloka, ani různobarevné rybky, obrovská kareta se též nepodařila, mezi jasnější obrázky patří jen pár nehybných korálů. Kašlem na to a věnujeme se té kráse okolo. Půl hodina uplynula jako nic. V té chvíli už se určitě v Petrově klubala hlavě myšlenka, že nás pod hladinu moře vytáhne ještě jednou.
Cestou zpátky vytahují rozjaření Mexikánci typická sombrera a na chvíli nás pouští "za volant". Střídám se s Mirou ve chvíli, kdy loď míří doprostřed mangrovů. Co teď krucinál? Stačím jen mrknout do objektivu, vyloudit těžce inteligentní výraz a už raději předávám řízení někomu kompetentnějšímu. Během chvilinky jsme v přístavu a vymýšlíme, co podniknem dál.
Další dnešní atrakcí bude oběd v thajské restauraci na mexický způsob. Vybíráme si stůl s výhledem na moře a studujeme jídelní lístek. Jako předkrm vybíráme sushi, pokračujeme polévkou a hlavním jídlem - já konkrétně vynikající zázvorovo-kokosovou a už méně vynikajícím thajským rizotem s mořskou žouželí. Kluci si dávají thajské kuře a dobře dělají. Během jídla pozorujeme zhoršující se počasí. Začínají se zdvíhat vlny, pláže
se vylidňují a zdobí je už jen červené vlajky, obloha už dávno nejni modrá ... Bude bouřka. A nejen venku. Schyluje se k ní i v mém žaludku. Vážně už se necítím na wasabi zmrzlinu. Z posledních sil se plazím k hotelu, v chodbě nezdvořile strkám do překvapených amíků a téměř 5 minut po dvanácté dobíhám do nejmenší místnůstky v našem pokoji. Hořím zvenčí i zevnitř. Matně si vzpomínám, že už dřív mi po mořské žouželi nebylo nijak valně ... No jo, jen blbec dělá stejnou chybu dvakrát. Každopádně odmítám další výpravu do Cancúnu, ležím v posteli a v klidu si umírám.
V umírání pokračuji i po návratu Miry. Zatímco se chystá a odchází tedy na uvítací konferenční recepci napůl spím a napůl trpím. Dokonale mne probouzí nějaké zadunění, blesky a svištění větru. Tropická bouře, jak má být. Fascinovaně na to nadělení koukám z okna.
"Krajina je stavem duše", říkali staří dobří impresionisté. Také jsem skvělý impresionista - v mém případě koresponduje stav exteriéru se stavem žaludku naprosto bezchybně.
Ráno, chvilku po deváté, vyplouváme napříč lagunou do volného moře.
Blížíme se k mangrovníkovému lesu, proto třímáme v rukou nejrůznější fotoaparáty
a kamery a vyhlížíme aligátory a podobnou zvířenu. O inzerované přítomnosti
jelenů a divokých prasat si opravdu nedělám iluze, protože jejich život v tomto
prostředí se mi zdá poněkud nepravděpodobný. Možná je má představa, že tato
zvěř pobíhá pouze po půdě pokryté středoevropským jehličím, listím a travinami,
pouhým předsudkem, nicméně jsem nezahlédla ani kopýtko, ani parůžek ...
prostě nic vhodného do šípkové omáčky nebo zvěřinového gulášku (omlouvám se milovníkům Bambiho a tří malých prasátek). Několik koupajících se domorodců otřáslo i mou vírou v místní krokodýly. Spokojili jsme se tedy s ptactvem zdržujícím se v dostatečné vzdálenosti.
Vyplouváme na volné moře a loď zrychluje. Nezadržitelně se blíží ke žluté ponorce a mě začne hlavou znít:
We all live in a yellow submarine
Yellow submarine, yellow submarine
Přestupujeme na ponorku a okamžitě jsme směřováni do jejích útrob. Už při vstupu dolů mne zujalo pár korálů. Žádnou fotografií a žádným filmem nelze zprostředkovat jejich skutečnou krásu, hru barev, nepatrných záblesků slunce ... prostě celý ten zážitek. Usedáme na lavičky a šikovní chlapci už zavírají přední i zadní deklíky. Ozvala se ve mně má klaustrofobická dušička, ale umatovala jsem jí tím, že půl hoďky to snad vydrží. Jsou lidé, kteří museli v ponorkách trávit celé dny ... "ale jsi si jistá, že to bude jen půl hoďky?" zkouší to ještě malá dušička. Tož se raději začínám věnovat prohlížení naučných tabulek a focení. Moc se mi to nedaří, kolem mě je krásný barevný svět, ale na displeji jen skvrny v různých odstínech modré. Předávám alibisticky foťák Mirovi, snad si s tím poradí lépe. Ale výsledek je stejný. Nestíháme ani žraloka, ani různobarevné rybky, obrovská kareta se též nepodařila, mezi jasnější obrázky patří jen pár nehybných korálů. Kašlem na to a věnujeme se té kráse okolo. Půl hodina uplynula jako nic. V té chvíli už se určitě v Petrově klubala hlavě myšlenka, že nás pod hladinu moře vytáhne ještě jednou.
Cestou zpátky vytahují rozjaření Mexikánci typická sombrera a na chvíli nás pouští "za volant". Střídám se s Mirou ve chvíli, kdy loď míří doprostřed mangrovů. Co teď krucinál? Stačím jen mrknout do objektivu, vyloudit těžce inteligentní výraz a už raději předávám řízení někomu kompetentnějšímu. Během chvilinky jsme v přístavu a vymýšlíme, co podniknem dál.
Další dnešní atrakcí bude oběd v thajské restauraci na mexický způsob. Vybíráme si stůl s výhledem na moře a studujeme jídelní lístek. Jako předkrm vybíráme sushi, pokračujeme polévkou a hlavním jídlem - já konkrétně vynikající zázvorovo-kokosovou a už méně vynikajícím thajským rizotem s mořskou žouželí. Kluci si dávají thajské kuře a dobře dělají. Během jídla pozorujeme zhoršující se počasí. Začínají se zdvíhat vlny, pláže
se vylidňují a zdobí je už jen červené vlajky, obloha už dávno nejni modrá ... Bude bouřka. A nejen venku. Schyluje se k ní i v mém žaludku. Vážně už se necítím na wasabi zmrzlinu. Z posledních sil se plazím k hotelu, v chodbě nezdvořile strkám do překvapených amíků a téměř 5 minut po dvanácté dobíhám do nejmenší místnůstky v našem pokoji. Hořím zvenčí i zevnitř. Matně si vzpomínám, že už dřív mi po mořské žouželi nebylo nijak valně ... No jo, jen blbec dělá stejnou chybu dvakrát. Každopádně odmítám další výpravu do Cancúnu, ležím v posteli a v klidu si umírám.
V umírání pokračuji i po návratu Miry. Zatímco se chystá a odchází tedy na uvítací konferenční recepci napůl spím a napůl trpím. Dokonale mne probouzí nějaké zadunění, blesky a svištění větru. Tropická bouře, jak má být. Fascinovaně na to nadělení koukám z okna.
"Krajina je stavem duše", říkali staří dobří impresionisté. Také jsem skvělý impresionista - v mém případě koresponduje stav exteriéru se stavem žaludku naprosto bezchybně.
Komentáře
Okomentovat