Už včera jsem v Cancúnu narážela na výzdobu týkající se Dušiček nebo Halloweenu, tady vlastně Svátku všech mrtvých, která mě z počátku vyváděla z míry. A tak jen co kluci vyrazili na další den konference, vytáhla jsem všechny průvodce i svého oblíbence Šmída, zamířila na pláž a ve stínu palem studovala, jak to tady teda je. Nejpoetičtěji popsal místní Dušičky (oslavují se v noci z 1. na 2. listopadu) samozřejmě můj oblíbenec Zdeněk Šmíd:
"Mnoho dní před svátkem mrtvých předvádějí Mexičané Smrti, že se jí smějí. Ulice připomínají karneval, jehož základním tématem je umrlčí lebka. V cukrárnách ji mají z marcipánu. Na přání vám ji ozdobí jménem milované dívky, které tu příšernost věnujete; dívka se natřásá smíchy a pak lebku s chutí pozře. Prý je lebka indiánským symbolem zrození: při porodu se holá hlavička objeví první! Nejspíš je to jen výmluva, vždyť kam pohlédnete, všude chrastí kompletní kostlivci! V krámech se houpají oběšenci, zubí se na vás kostry s kytarami, mrtvoly na koních, popelníky ve tvaru rakve a ozdůbky ve tvaru umrlců. V pekárnách prodávají sladký chléb mrtvých ve tvaru stehenního hnátu. Ve výlohách žloutnou květy smrti. Těmi květy v některých vsích značí lidé cestu od hrobu svých drahých po práh domova, aby mrtví o dušičkách trefili k živým. Květy smrti jim usnadní orientaci, protože mrtví rozeznají jen žlutou barvu. Živí ozdobí dveře květinami, na prahu rozžehnou svíce a připraví svým zesnulým hostinu: ovoce, tortilly, leckde i maso. Jinde v Mexiku - třeba tady, v totonacké Bonitě - mrtví domů nechodí a scházejí se s živými v noci na hrobech. Do rána je na hřbitovech rušno, někdy i veselo. Škoda jen, že zítra musí táta zpátky do země Smrti. Tak aspoň, táto, na tvý věčný zdraví! A napřesrok přijď zas!"
Prostudovala jsem, co se dalo a hledala, co je z toho velkého množství v okolí pro nás nejzajímavější, protože konference pomalu končí a tak můžeme konečně vyrazit do světa. Doufám, že chlapci budou chtít jet i na Chichen Itzá i do Tulúmu ... a taky bychom si mohli zajet zařádit buď do Xcaretu nebo do Xel-Ha ... sakra, jak to všechno zvládnout za 2 a půl dne. Docela mne mrzí ty dva těžce proflákané dny ... na druhé straně, všudypřítomné vlhké vedro, časový posun a thajská kuchyně mi dali pořádně zabrat a obávám se, že ještě včera bych víc, než procházku po Cancúnu, asi nezvládla.
Ale dnes - celý den na pláži a u bazénu ... no fuj. Dyby to mama viděla :).
Večer zjišťuji, že ani UV filtr 50 a něžný palmový stín mě neuchránily před mírným upečením. Cítím celé tělo. Kurňa, dyť já tu dělám jednu botu za druhou. V pátek budu nakonec zhuntovaná víc, jak po zájezdu s Kudrnou.
Než přijdou kluci, obíhám hotel a fotím obrazy a sochy, které mě tu uchvátily. Obrazy jsou jednoduché, barevné a krásné. Tedy - pro mne krásné. Ale nikdo mi tu nebyl schopen říct, kdo je jejich autorem. No - snad se mi to podaří najít na Netu.
Pánové přichází spokojení a veselí. Petrovi se zdařila přednáška a rozlučkovou recepcí úspěšně zakončili svou konferenční anabázi - pryč se saky a kravatami připomínajícími v tomto prostředí těžký mučící nástroj.
Odcházíme do jídelny s dárečky pro několik lidí, s nimiž jsme se stihli spřátelit. Jsou mezi nimi Karla (s "key") a Carlos (se "sí"). Tato dvojice nás vzala pod svá ochranná křídla a starala se o nás, jak o vlastní. Karla se neustále usmívá, je to takové sluníčko ochotné kdykoliv poradit.
"Karla is typical Czech name," říkáme jí a Karla se jen směje: "Czech name? Chichi..."
Carlos je pozorný číšník, velmi přátelský, svou práci vždy doprovodí nějakým pantomimickým vystoupením. Odmítneš jeho nabídku na červené víno a okamžitě vidíš, jak mu to trhá srdce.
"Zítra jedeme do 'Chicken pizzá'," říká mu Mira a Carlos se směje ...
"Chicken pizzá," opakuje a sděluje ten vtípek Herbertovi a Karle. Mohou se potrhat a dávají ho k dobru dál. Jen Benita - šéfová, se mračí, protože u našeho stolu tráví Carlos a Karla více času na úkor ostatních hostů.
"Před několika staletími by tě za podobný vtipy obětovali," směju se taky.
Počkáme, až budou mít Carlos a Karla čas a začínáme s rozdáváním dárečků. Carlos je opravdový kamoš a dostává malou láhev Becherovky.
Je nadšen. Po chvíli přináší papír a prosí o věnování.
"Mému příteli Carlosovi k narozeninám ..." píše Mira, k všeobecnému veselí.
Karla a Herbert dostávají česká sluníčka a propisky. I na Benitu jedno usměvavé slunko zbývá. Na přísné tváři se začínají koutky zdvíhat nahoru.
"Nezapomeňte jít na Mexický večer," připomíná Karla: "Začíná za půl hodiny."
Odcházíme, ale ještě se stavujeme u baru za Alfrédem:
"Pivo con citron?" vítá nás.
Hoši tu tedy opravdu nezaháleli a svou osvětovou činnost pojali velmi důkladně. Komenský by z nich měl radost. Alfrédo dostává poslední sluníčko a propisku, chlapci žlutou tekutinu, které se tu hrdě říká pivo s limetkami a já ... po mé objednávce: "Water, please" nabírá Alfrédo do pohárku led a zalévá ho ... vodkou.
"Mineral water," ohrazuji se. Alfrédo jen mrkne a cvrnkne do nápoje trochu vody.
Je nám tu tak dobře, proto na Mexický večer přicházíme se zpožděním. Na pódiu zrovna Indiáni předvádí rituální tanec zakončený obětováním mladé dívky ... srdce je nahrazeno malým červeným melounem, ale i tak je to těžce naturalistické. Následují tance z jednotlivých oblastí Mexika, kohoutí zápasy a šikovný pán s lasem - od toho by se mohli mistři a Šiklově mlýně učit. Vše je zahaleno barevnou mlhou, takže se nedá moc fotit. Najednou se přede mnou z mlhy vynořil tanečník a tváří se tancechtivě. Já zcela naopak. Nenechává se tím odradit. Pak do mě Mira škodolibě drcnul:
"Běž!"
To si vypije. Přežila jsem jeden tanec a byla ráda, že show skončila.
A zítra jedem na Chichén Itzá. Nemůžu se dočkat.
"Mnoho dní před svátkem mrtvých předvádějí Mexičané Smrti, že se jí smějí. Ulice připomínají karneval, jehož základním tématem je umrlčí lebka. V cukrárnách ji mají z marcipánu. Na přání vám ji ozdobí jménem milované dívky, které tu příšernost věnujete; dívka se natřásá smíchy a pak lebku s chutí pozře. Prý je lebka indiánským symbolem zrození: při porodu se holá hlavička objeví první! Nejspíš je to jen výmluva, vždyť kam pohlédnete, všude chrastí kompletní kostlivci! V krámech se houpají oběšenci, zubí se na vás kostry s kytarami, mrtvoly na koních, popelníky ve tvaru rakve a ozdůbky ve tvaru umrlců. V pekárnách prodávají sladký chléb mrtvých ve tvaru stehenního hnátu. Ve výlohách žloutnou květy smrti. Těmi květy v některých vsích značí lidé cestu od hrobu svých drahých po práh domova, aby mrtví o dušičkách trefili k živým. Květy smrti jim usnadní orientaci, protože mrtví rozeznají jen žlutou barvu. Živí ozdobí dveře květinami, na prahu rozžehnou svíce a připraví svým zesnulým hostinu: ovoce, tortilly, leckde i maso. Jinde v Mexiku - třeba tady, v totonacké Bonitě - mrtví domů nechodí a scházejí se s živými v noci na hrobech. Do rána je na hřbitovech rušno, někdy i veselo. Škoda jen, že zítra musí táta zpátky do země Smrti. Tak aspoň, táto, na tvý věčný zdraví! A napřesrok přijď zas!"
Ale dnes - celý den na pláži a u bazénu ... no fuj. Dyby to mama viděla :).
Večer zjišťuji, že ani UV filtr 50 a něžný palmový stín mě neuchránily před mírným upečením. Cítím celé tělo. Kurňa, dyť já tu dělám jednu botu za druhou. V pátek budu nakonec zhuntovaná víc, jak po zájezdu s Kudrnou.
Než přijdou kluci, obíhám hotel a fotím obrazy a sochy, které mě tu uchvátily. Obrazy jsou jednoduché, barevné a krásné. Tedy - pro mne krásné. Ale nikdo mi tu nebyl schopen říct, kdo je jejich autorem. No - snad se mi to podaří najít na Netu.
Odcházíme do jídelny s dárečky pro několik lidí, s nimiž jsme se stihli spřátelit. Jsou mezi nimi Karla (s "key") a Carlos (se "sí"). Tato dvojice nás vzala pod svá ochranná křídla a starala se o nás, jak o vlastní. Karla se neustále usmívá, je to takové sluníčko ochotné kdykoliv poradit.
"Karla is typical Czech name," říkáme jí a Karla se jen směje: "Czech name? Chichi..."
Carlos je pozorný číšník, velmi přátelský, svou práci vždy doprovodí nějakým pantomimickým vystoupením. Odmítneš jeho nabídku na červené víno a okamžitě vidíš, jak mu to trhá srdce.
"Zítra jedeme do 'Chicken pizzá'," říká mu Mira a Carlos se směje ...
"Chicken pizzá," opakuje a sděluje ten vtípek Herbertovi a Karle. Mohou se potrhat a dávají ho k dobru dál. Jen Benita - šéfová, se mračí, protože u našeho stolu tráví Carlos a Karla více času na úkor ostatních hostů.
"Před několika staletími by tě za podobný vtipy obětovali," směju se taky.
Počkáme, až budou mít Carlos a Karla čas a začínáme s rozdáváním dárečků. Carlos je opravdový kamoš a dostává malou láhev Becherovky.
Je nadšen. Po chvíli přináší papír a prosí o věnování.
"Mému příteli Carlosovi k narozeninám ..." píše Mira, k všeobecnému veselí.
Karla a Herbert dostávají česká sluníčka a propisky. I na Benitu jedno usměvavé slunko zbývá. Na přísné tváři se začínají koutky zdvíhat nahoru.
"Nezapomeňte jít na Mexický večer," připomíná Karla: "Začíná za půl hodiny."
Odcházíme, ale ještě se stavujeme u baru za Alfrédem:
"Pivo con citron?" vítá nás.
Hoši tu tedy opravdu nezaháleli a svou osvětovou činnost pojali velmi důkladně. Komenský by z nich měl radost. Alfrédo dostává poslední sluníčko a propisku, chlapci žlutou tekutinu, které se tu hrdě říká pivo s limetkami a já ... po mé objednávce: "Water, please" nabírá Alfrédo do pohárku led a zalévá ho ... vodkou.
"Mineral water," ohrazuji se. Alfrédo jen mrkne a cvrnkne do nápoje trochu vody.
Je nám tu tak dobře, proto na Mexický večer přicházíme se zpožděním. Na pódiu zrovna Indiáni předvádí rituální tanec zakončený obětováním mladé dívky ... srdce je nahrazeno malým červeným melounem, ale i tak je to těžce naturalistické. Následují tance z jednotlivých oblastí Mexika, kohoutí zápasy a šikovný pán s lasem - od toho by se mohli mistři a Šiklově mlýně učit. Vše je zahaleno barevnou mlhou, takže se nedá moc fotit. Najednou se přede mnou z mlhy vynořil tanečník a tváří se tancechtivě. Já zcela naopak. Nenechává se tím odradit. Pak do mě Mira škodolibě drcnul:
"Běž!"
To si vypije. Přežila jsem jeden tanec a byla ráda, že show skončila.
A zítra jedem na Chichén Itzá. Nemůžu se dočkat.
Komentáře
Okomentovat