Tohle vedro je k nepřežití a přitom je nejhlubší noc. Takto bývá v sauně nebo spíš v páře, jenže ty není problém opustit. Odtud není úniku. Vstupujeme do letištní haly a po chvíli jásáme, bo se na pásu objevují naše fólií obalené kufry s páskou z pražského letiště. No sláva. Tomu jsme sami nevěřili.
Projíždíme přes přepážky a okamžitě se na nás vrhá tlupa taxikářů nabízejících své služby. Mají smůlu. Odjezd máme zajištěný už z ČR. Ujímá se nás řidič Orlando, který přepočítává zavazadla, kontroluje, zda jsme připoutáni a odváží nás po čtyřproudovce olemované palmami.
V hotelu fasujeme nesnímatelné náramky a už jsme jejich. Od této chvíle se o nás postarají jako o vlastní. Ovládají to tu Mayové. Všichni jsou malincí tak do metru padesát a připomínají hobity, kteréžto označení jim už zůstává. Čtyři z nich se tu zrovna baví umýváním podlahy ... při pohledu na ně se mi vybavuje film Šest medvědů s Cibulkou. Jojo, práce člověka musí bavit, ať už je jakákoliv.
Dostáváme pokoj s částečným výhledem na moře. Překvapují nás postele - každý má své letiště ... a máme k sobě po čertech daleko. Na co malincí Mayové potřebují postele, které jsou na šířku delší, než oni sami na výšku?
Ale to už přicházejí naši přátelé zapít úspěšný let. Mají pokoj s okny na druhou stranu - do zátoky. Taky pěkný pohled. Nalejeme si whisky, ale pak jednoho z nás napadne, že úspěšný přílet je třeba zapít domorodým nápojem. Navíc máme hlad. Vyhledáváme tedy poslední otevřený bar, dáváme si tequilu s limetkou a solí, což doplňujeme hamburgerem a hranolkami - oblíbenou to kombinací emerických dovolenkářů. Teď už jen to všechno dospat.
Ono se řekne dospat, ale vydržte v posteli do dvou odpoledne ... ikdyž místní hodiny právě ukazují 7.00. Před osmou už se všichni čtyři setkáváme u snídaně a já se konečně učím ty správné španělské fráze:
"Café?"
"Sí."
Malý číšník mi odebírá konvici s kafem a odborně mi ho nalévá do hrníčku. Přece to seňora nebude dělat sama. Kluci už jsou u švédských stolů a já myslím i na ně.
"Gracias," děkuji za kávu a ukazuji na své společníky: "But we are four." No jo no, vrchol zdvořilosti to nejni, ale Alfrédo (dle vizitky) mi rozumí.
"Cuatro" učí mě španělsky počítat a dolévá kafe do všech hrnků. Vzápětí mě mate větou:
"Con leche?"
Naštěstí si všímám, že bere do ruky konvičku s mlékem.
"Sí." A doplňuji "Gracias."
Jsem na sebe hrdá a už se cítím jako multilingvista. Laďa mě však ihned zchladí:
Projíždíme přes přepážky a okamžitě se na nás vrhá tlupa taxikářů nabízejících své služby. Mají smůlu. Odjezd máme zajištěný už z ČR. Ujímá se nás řidič Orlando, který přepočítává zavazadla, kontroluje, zda jsme připoutáni a odváží nás po čtyřproudovce olemované palmami.
V hotelu fasujeme nesnímatelné náramky a už jsme jejich. Od této chvíle se o nás postarají jako o vlastní. Ovládají to tu Mayové. Všichni jsou malincí tak do metru padesát a připomínají hobity, kteréžto označení jim už zůstává. Čtyři z nich se tu zrovna baví umýváním podlahy ... při pohledu na ně se mi vybavuje film Šest medvědů s Cibulkou. Jojo, práce člověka musí bavit, ať už je jakákoliv.
Dostáváme pokoj s částečným výhledem na moře. Překvapují nás postele - každý má své letiště ... a máme k sobě po čertech daleko. Na co malincí Mayové potřebují postele, které jsou na šířku delší, než oni sami na výšku?
Ale to už přicházejí naši přátelé zapít úspěšný let. Mají pokoj s okny na druhou stranu - do zátoky. Taky pěkný pohled. Nalejeme si whisky, ale pak jednoho z nás napadne, že úspěšný přílet je třeba zapít domorodým nápojem. Navíc máme hlad. Vyhledáváme tedy poslední otevřený bar, dáváme si tequilu s limetkou a solí, což doplňujeme hamburgerem a hranolkami - oblíbenou to kombinací emerických dovolenkářů. Teď už jen to všechno dospat.
Ono se řekne dospat, ale vydržte v posteli do dvou odpoledne ... ikdyž místní hodiny právě ukazují 7.00. Před osmou už se všichni čtyři setkáváme u snídaně a já se konečně učím ty správné španělské fráze:
"Café?"
"Sí."
Malý číšník mi odebírá konvici s kafem a odborně mi ho nalévá do hrníčku. Přece to seňora nebude dělat sama. Kluci už jsou u švédských stolů a já myslím i na ně.
"Gracias," děkuji za kávu a ukazuji na své společníky: "But we are four." No jo no, vrchol zdvořilosti to nejni, ale Alfrédo (dle vizitky) mi rozumí.
"Cuatro" učí mě španělsky počítat a dolévá kafe do všech hrnků. Vzápětí mě mate větou:
"Con leche?"
Naštěstí si všímám, že bere do ruky konvičku s mlékem.
"Sí." A doplňuji "Gracias."
Jsem na sebe hrdá a už se cítím jako multilingvista. Laďa mě však ihned zchladí:
"Jé, já jsem chtěl čaj..."
Po snídani jdem prozkoumat hotelový areál. Jsme nadšeni krásným přístupem k moři, barem přímo v bazénu a podobnými vymoženostmi. Začínají se scházet i ostatní obyvatelé hotelu a já začínám chápat velikost těch postelí.
Chvíli blbnem v moři, chvíli v bazénu ... jenže to všechno lze dělat opravdu jen chvíli. Jako vyznavač Kudrny a podobných cestovek jsem takhle mastňáckou dovolenou ještě nezažila... Tož ještě vyzkoušet bazénový bar, prozkoumat mapy a nabídky místních CK a po obědě vyrážíme poznávat "to pravé" Mexiko.
Po snídani jdem prozkoumat hotelový areál. Jsme nadšeni krásným přístupem k moři, barem přímo v bazénu a podobnými vymoženostmi. Začínají se scházet i ostatní obyvatelé hotelu a já začínám chápat velikost těch postelí.
Chvíli blbnem v moři, chvíli v bazénu ... jenže to všechno lze dělat opravdu jen chvíli. Jako vyznavač Kudrny a podobných cestovek jsem takhle mastňáckou dovolenou ještě nezažila... Tož ještě vyzkoušet bazénový bar, prozkoumat mapy a nabídky místních CK a po obědě vyrážíme poznávat "to pravé" Mexiko.
Komentáře
Okomentovat