Xel-Há

„Cestovatel vidí, co vidí, turista vidí, co přišel vidět.“
Gilbert Keith Chesterton
Do hotelu jsme se dostali až za tmy - tedy po sedmé hodině večerní. Ještě v autobuse jsme se domlouvali, kam jet. Doufali jsme, že mladík z cestovky bude i teď večer na svém stanovišti. Ráno to slíbil a svůj slib splnil. Program na zítřek je tedy jasný - opoledne mořský park Xel-Há [šelá], odpoledne pyramidy v Tulúm - sraz před hotelem v 7.20 - haha - o tom víme svý.

Zašli jsme na večeři do Steak Housu. Je to zas něco jiného. Mezi stoly pobíhá chlapík s jehlami, na kterých postupně přináší různé typy mas. Na požádání nám od každého odřízne malý kousek. Zpočátku jsme z toho trochu rozpačití, protože po dlouhé cestě máme opravdu velký hlad, ale kousky různých mas se na talíři utěšeně množí ... a náš názor se mění - je to prostě ráj masotariánů. Po večeři nezbytná návštěva baru a pak Dream Night - Noc snů. Přepadá mě únava a noc snů už si představuju trochu jinak, takže pánové si jdou užít sami. Podobně jako včera se prý jednalo o vystoupení místních artistů.

V půl sedmé ráno se mi vůbec nechce vstávat. Konečně si zvykám na časový posun a nedělá mi problém spát i dýl než do půl druhé středoevropského času (však mi to po návratu dalo taky pěkně zabrat).

Opakuje se situace ze včerejška - nezbytné čekání na bus, komolení jmen, zmatek na parkovišti za Cancúnem, kterému jsme i tentokrát unikli ... jen ten průvodce je ještě ukecanější, než včera. Dosud jsem myslela, že mistr v mletí pantem je má bývalá tchýně Růžena, mexičtí průvodci ji však s přehledem překonávají a tenhle zvlášť.

A co se od něj dozvídáme?
Do Xel-Há pojedeme cca 2 hodiny. Je to v podstatě zátoka s rozvětvenými rameny, několika jezírky a mořskou lagunou. Celý areál lze obejít za cca 45 min. Cestou si můžeme zaplavat nejen v samotné zátoce, ale i v krasových jeskyních či zmíněných jezírkách. V areálu se nachází delfinárium, kde si můžeme za poplatek zaplavat s delfíny. Průvodce španělsky i anglicky zdůrazňuje, že delfíni stojí 140 dolarů, nikoliv pesos, ale dolarů, čemuž kupodivu rozumím v obou jazycích a nijak mě to netěší, protože to byl můj sen. Ale je to opravdu drahé. Tož někdy příště a někde jinde. Nejvyužívanější atrakcí je šnorchlování a plavba na nafukovací průhledné pneumatice v části zvané river (cca 2 km).

Petr upozorňuje na Sea trek. Mohlo by to být ještě lepší, jak ponorka a je to dobrá alternativa za delfíny.

Jsme tu. Chvíli nám trvá, než se v tradičním mexickém chaosu zorientujeme, ale vystavená helma napovídá, že se ubíráme správným směrem :o).

Na místě nás vítají dva potápěči. Nechávají nás vybrat vhodnou obuv a pouštějí naučný film o tom, co uvidíme, jak se chovat a jaké signály používat. Začínám přemýšlet, jestli to byl dobrý nápad. Ale to už nás pán odvádí k molu a jeden po druhém mizíme pod hladinou. Stojím na posledním schůdku, na hlavu dostávám docela těžkou helmu a silná ruka už mě tlačí pod hladinu... Před očima mi ubíhá celý můj dosavadní život... ne - houby, jen polykám stejně jako v letadle, abych vyrovnala tlak a rozhlížím se, co a jak. Potapěč mi ukazuje, že se mám chytnout zábradlí a jít za ostatními. Zábradlí je nezbytné. Pohybujeme se mezi zátokou a mořem a příboj s námi občas pěkně zamává. Konzistence vody je zvláštní - olejovitá. Je to prý tím, jak se mísí slaná voda se sladkou... hlavně je tu však rozvířený písek. Po několika minutách se zastavujeme a naši průvodci lákají na mražené rybky různé mořské potvůrky. Kromě zajímavých barevných rybek připlouvá i manta. Na břehu nám vysvětlovali, že pokud připluje, nesmíme jí sahat na oči nebo na ocas, abychom jí nějak neublížili. To se lehce říká, ale hůř dodržuje. Zvláště ten ocas se komíhá všude kolem nás a je těžké na něj nestoupnout... Manta má očividně chuť na mražené rybky, takže je kvůli nim ochotná být na chvilku přítulná k otravným tůristům a tak se mohu pochlubit - pohladila jsem si rejnoka :o).

Po návratu na břeh je nám nabídnuto za dalších 35 doláčů DVD s průběhem našeho treku... tý jo, vždyť už dostali 40? Chvíli otálíme, ale pak se projeví český duch - však si ho můžem přepálit a cena podělená čtyřmi už tak krutá nejni, no ni? Sympatická slečna nás zve do přístřešku k promítání, abychom nekupovali zajíce v pytli ... Na DVD je kromě krátké reklamy a průběhu našeho treku ještě film o potvorách, které lze pod hladinou spatřit. Tuto část však uvidíme až doma a je to dobře, protože pak už by se mi do vody možná až tak nechtělo ... Ikdyž teď už zase jó :o).

Petr čeká na DVD a my čekáme na něj. Stojíme na malém náměstíčku před přístřeškem, stíháme si potykat s místním leguánem a obdivovat autoritu místních učitelů, vedoucích malé školáky za faunou a flórou jejich země. Zdá se, že s tou autoritou je to všude stejné :o). Po chvíli se vydáváme na lehkou tůru kolem parku. Přešli jsme po pontonovém mostu a vydali se k Adventure Cenote, jejíž prohlídku nelze vynechat - je to opravdu dobrodružství, protože se do ní člověk dostane pouze ze zátoky - vodním tunelem. Všude na exponovaných místech čekají místní paparazzi s fotoaparáty a prvního potkáváme právě zde. Nechci se fotit - fotím se nerada, ale je mi to houby platné...

Po koupačce postupujeme po zpevněných chodnících dále do džungle - do míst připomínajících částečně Prachovské skály. Procházíme kolem Ixchel's Canyon a Paradise Cenote. Zdrháme před hlasitou třídou nezbedných Máyat, protože s nimi si té fauny asi moc neužijem. Daří se, během chvíle potkáváme nosála a několik leguánů (na Netu píšou, že jsou plaší a nedají se vyfotit - není to pravda)

Došli jsme až k Chaak Mangroves a je jasno - dál budem pokračovat na pneumatikách. Boty a foťák odkládáme do uzamykatelné tašky, kterou nám obsluha během plavby přepravila do výdejny v centru parku. Měla následovat plavba krásnou přírodní scenérií ... haha - to by musely být pneumatiky dostatečně ovladatelné. Místo toho se motáme dokolečka pod kořeny mangrov, na které se dle okolních nápisů nesmí sahat. Jakmile opustíme mangrovový háj, zašklebím se na dalšího vlezlého fotografa a seskakuju z pneumatiky. Tohle se totiž fakt nedá, takže plavu "po svejch". Po chvíli udělá to samé i Mira. Voda je teplá, průsvitná, občas jsou vidět nějaké ty rybky, na všudypřítomné fotografy kašlem - je to fajn. Takhle už jsme si nezaplavali dlouho. Těsně před cílem vedle nás přistává pelikán ... Připadám si jak v ráji :o).

Ale to už na nás ze břehu mává Laďa, že jako čas běží ... no jo no - realita nás dostihne vždy. Zbývá nám třičtvrtěhodinka na oběd. Laďa se ho vzdává a dává si s foťákem ještě jedno kolečko. My se vypravujeme do restaurace. I zde je jídlo "podáváno" formou švédských stolů. Dávám si nějaké maso, tortilly a opékané brambory. Mira okusil slavnou mexickou omáčku MOLE - tj. omáčka z chilli papriček a čokolády. Nezdvořile a taky velmi opatrně ochutnávám z jeho talíře - a vůbec není to špatné. Chilli a čokoláda - koho by taková kombinace napadla? Maye, samozřejmě :o))). Končíme úžasnými mexickými zákusky a ještě jdem pozdravit delfíny.

U východu nás čeká galerie fotografií od výše zmíněných paparazziů. Jedna stojí 12 dolarů - no tak to sorry ... Vypadá to, že stejný názor mají jak "chudí Češi" tak i "bohatí Američané". Všichni si tak nějak vystačíme s digitály.

Ale to už nás čas žene k autobusu. Čeká nás přece Tulúm.

Mole omáčka:

Ingredience Asi na 370 ml:
2 lžíce oleje, nejlépe kukuřičného,
2 velké stroužky česneku,
1 lžička lupínků z rozdrcených červených papriček,
30 g středně sladké čokolády,
1/4 lžičky pomleté skořice,
2 zralá pevná rajčata, posekaná,
4 lžíce malých hrozinek,
1 malá cibule napůl rozkrojená a nakrájená na plátky,
1 sušené Ancho chile (chilli),
mletý pepř,
hrubá sůl,
6 lžic loupaných mandlí,
2 kukuřičné tortily (15 cm) nakrájené na 12 mm proužky, nemáte-li tak tvrdý chléb rozdrobený.

Příprava:
Na těžké pánvi na středním ohni rozehřejeme olej. Přidáme chile a osmažíme do měkka a vláčna, tj. asi 30 - 60 sekund. Nenechat zhnědnout. Vyjmeme pomocí děrované naběračky a oddělíme stopku, kterou zahodíme. Chile vložíme do mixéru.

Na pánev přidáme mandle, česnek a tortily. Za stálého míchání je necháme osmažit, což potrvá asi 2 - 3 minuty. Pomocí děrované naběračky přidáme do mixéru k chile.

Na pánev vložíme rajčata a cibuli a smažíme, dokud rajčata nezačnou černat, asi 8 - 10 minut (je-li to potřeba, snížíme teplotu). Přidáme hrozinky a lupínky papriky. Vše přidáme do mixéru k chile. Přidáme čokoládu a skořici a vše umixujeme na pyré. To potrvá asi 3 minuty. Přidáme cca 4 lžíce vody a znovu vše rozmělníme do hladka, asi 7 minut. Ochutíme solí a pepřem.

V chladničce omáčka vydrží alespoň týden a zmražená vydrží 3 měsíce.

TIP: Nemáme-li sušenou ancho chile, můžete ji nahradit pomletým chilli v prášku. Potom vypustíme první odstaveček a začneme druhým, kdy se na pánev přidá olej a dovnitř se zamíchá prášek. Dvě lžičky cukru se zamíchají dovnitř se solí ve 4 odstavečku.

Hodí se na různá masa.

Zdroj: http://www.labuznik.com

Tak co, máte chuť na omáčku Mole?

 

Komentáře