Po návratu z Mexika jsme měli docela velké problémy s časovým rozdílem ... usnout o 7 hodin dříve se nám prostě nedařilo, se vstáváním to bylo ještě horší - ke spánku jsme se dokopali až kolem čtvrté hodiny ranní a vstávali jsme - Mira za hodinu, já za hodinu a půl. Byli jsme tedy unavení, podráždění, bolela nás hlava, žaludek na vodě ... prostě - za nic to nestálo. Ve středu už byla situace neudržitelná, tož jsme se hned zvečera pokusili umrtvit Jamesónem, ale ve tři hodiny ráno jsme u prázdné láhve naznali, že to také není řešení. Odeslali jsme tedy do práce smsku s omluvou, že příjdeme později a spali spánkem spravedlivých cca do 10 hodin. Alespoň něco. V práci se to kupodivu setkalo s pochopením.
Jenže se blíží prodloužený víkend a na ten máme už dlouho naplánován kulinářsko-termální zájezd do Maďarska za gulášem, paprikou a tokajským. Únava je čím dál tím větší, přemýšlím, jak to přežiju. Nicméně v sobotu v 8.00 vyrážíme.
Zájezd vede naše kamarádka Lucka a my jí, spolu s Věrkou a Michalem, který se těší na tradiční maďarskou polívku halászlé, tvoříme "pomocný tým". Sedmihodinovou cestu do města Miskolc-Tapolca mi docela zpříjemňuje můj týdenní spánkový deficit. Zavírají se mi klapky a registruju už jen, jak pár minut po nástupu předává Lucka na chvíli mikrofon Mirovi. Ten duchapřítomně účastníkům zájezdu oznamuje, aby nevyhazovali hnědé kalíšky, bo jich je málo a bez nich se kafe fakt pít nedá, přičemž při svém extempóre nazývá řidiče Ivana familiérně "Karle". Dál už nevnímám ... Vzbudila mě až čůrpauza na Slovensko-maďarských hranicích a podruhé průjezd Budapeští, kde Lucka povídá něco z historie města a přidává pár maďarských slovíček, ke kterým jsme začali ihned vymýšlet mnemotechnické pomůcky.
Dobrý den - Jó napot
jó na pod (jo + předložky)
Nashledanou (zkráceně) - Vislá
Na zdraví - Egéségére
Jenže se blíží prodloužený víkend a na ten máme už dlouho naplánován kulinářsko-termální zájezd do Maďarska za gulášem, paprikou a tokajským. Únava je čím dál tím větší, přemýšlím, jak to přežiju. Nicméně v sobotu v 8.00 vyrážíme.
Zájezd vede naše kamarádka Lucka a my jí, spolu s Věrkou a Michalem, který se těší na tradiční maďarskou polívku halászlé, tvoříme "pomocný tým". Sedmihodinovou cestu do města Miskolc-Tapolca mi docela zpříjemňuje můj týdenní spánkový deficit. Zavírají se mi klapky a registruju už jen, jak pár minut po nástupu předává Lucka na chvíli mikrofon Mirovi. Ten duchapřítomně účastníkům zájezdu oznamuje, aby nevyhazovali hnědé kalíšky, bo jich je málo a bez nich se kafe fakt pít nedá, přičemž při svém extempóre nazývá řidiče Ivana familiérně "Karle". Dál už nevnímám ... Vzbudila mě až čůrpauza na Slovensko-maďarských hranicích a podruhé průjezd Budapeští, kde Lucka povídá něco z historie města a přidává pár maďarských slovíček, ke kterým jsme začali ihned vymýšlet mnemotechnické pomůcky.
Dobrý den - Jó napot
jó na pod (jo + předložky)
Dobrý večer - Jó estét
Oba následující večery nás bude několikrát provázet rozhovor:
"Pán je estét."
"Jó, estét!"
Oba následující večery nás bude několikrát provázet rozhovor:
"Pán je estét."
"Jó, estét!"
Nashledanou (zkráceně) - Vislá
Polská řeka asi napadne všechny.
Na zdraví - Egéségére
Toto si prostě musíme zapamatovat zvláště pro tokajskou exkurzi. Michal říká něco
o vajíčkách, ale co ten zbytek? Opakuji si to dokola a má to na mne ten správný uspávací účinek.
Po příjezdu jsme samozřejmě ihned zapadli do jeskynních termálů. Ve vodě bylo fajn, únava zcela zmizela a přepadl nás hlad. Guláš, perkelt, paprikáš, ba ani halászlé se nekonaly. Večeři - přírodní řízek a americké brambory - bych nepovažovala za místní specialitu ani náhodou, ale bylo to dobré. Po nezbytném večírku jsme konečně usnuli v normálním čase a bez problémů (stačí prostě několikrát v duchu zopakovat "égešegeré").
Ani ráno už nebyl problém se vstáváním - čekaly nás lázně Hajdúnánas. Lucka doma předcvičuje vodní aerobic, tož jsme ji přemluvili, ať nám předvede malou ukázku. Samozřejmě jsme cvičili s ní a ostatním tak trochu zpestřili jejich termální program.
Po řádném vyčvachtání nás čekal zlatý hřbet - městečko Tokaj s ochutnávkou zdejšího slavného vína. Před návštěvou místního turistického sklípku se posilňujeme langoši (Michal by si dal raději halászlé, ale má smůlu). Pak už sedíme ve sklípku u dlouhého stolu a od sympatické průvodkyně se dozvídáme, že:
"...tokajské je vědomě vyrábeno z "ušlechtile zplesnivělých" hroznů, vypěstovaných v Tokajském pohoří sopečného původu a klimatu daném řekami Bodrog a Tisza, které se slévají v jižním cípu regionu a jejichž nevlídné podzimní mlhy podporují tvorbu plísně, "jež udává vínu jedinečný charakter". Tato speciální ušlechtilá plíseň způsobuje ve slupce mikroskopické prasklinky, kterými se z bobulí odpařuje voda, až v nich zůstane pouze koncentrovaná šťáva. Plíseň se dle klimatických podmínek dostavuje tak dvakrát až třikrát za deset let. Scvrklé bobule se ručně sbírají přímo z visících hroznů ve vinohradu a lisují se na sladkou pastu. V přesně odměřeném množství – takzvané putýnce se pasta přidává k základnímu vínu v poměru 3 – 6 (výjimečně 7) putýnek na sud, kde zraje po dobu minimálně tří let..."
Zatímco jedna průvodkyně mluví a Lucka překládá, druhá průvodkyně nám postupně do malé skleničky nalévá základní víno ... "Égešegeré" ... hm, je spíš suché, příjemná chuť ... postupně ochutnáváme tříputnové, pětiputnové, sedmiputnové ... "Égešegeré" ... "Égešegeré" ... "Égešegeré" ... nechutná mi, je to takové lepidýlko a čím víc puten, tím víc mi připomíná bezinkový sirup. Asi nésu ten správné labužník, či co ... "Égešegeré" ... klíží se mi oči. Raději se zvedám a fotím interiér.
Vracíme se do Miscolce a přemýšlíme, co nás tam čeká za kulinářský zázrak. Halušky s perkeltem už by se daly nazvat specialitou a moučník bychom asi v Čechách také těžko hledali. Ale nějaký převratný kulinářský zážitek se opět nekonal a vytoužená halászlé už vůbec ne. Po večírku stačí třikrát "Égešegeré" a su v limbu. Maďarsko vyléčilo mou časoprostorovou nespavost.
V pondělí už odjíždíme domů, ale cestou máme přestávku v Budapešti a tam se nám konečně daří dostat se do role labužníků. Na náměstí objevujeme restauraci v tradičním stylu klasických maďarských čard. Na jídelním lístku se vyjímá polévka halászlé s obrázkem kotlíku maďarských rybářů. Po chvíli dostává každý z nás podobný kotlík plný rybí polévky zavěšený na roztomilé šibeničce. Malým šufánkem naléváme polévku do připravených talířů a vychutnáváme si ten pravý maďarský kulinářský zážitek ... tedy, kromě Miry, který dává přednost paprikáši, bo k rybám nemá zrovna vřelý vztah ... tedy, kromě jedné ... snad :o).
O tři týdny později jsem v Maďarsku opět - tentokrát v lázních Bük s maminkou. U tradičního maďarského jídla, vepřového řízku v trojobalu doplněného suchou rýží a kyselým zelím, vzpomínám na své předchozí kulinářské zážitky s láskou a nostalgií :o).
o vajíčkách, ale co ten zbytek? Opakuji si to dokola a má to na mne ten správný uspávací účinek.
Po příjezdu jsme samozřejmě ihned zapadli do jeskynních termálů. Ve vodě bylo fajn, únava zcela zmizela a přepadl nás hlad. Guláš, perkelt, paprikáš, ba ani halászlé se nekonaly. Večeři - přírodní řízek a americké brambory - bych nepovažovala za místní specialitu ani náhodou, ale bylo to dobré. Po nezbytném večírku jsme konečně usnuli v normálním čase a bez problémů (stačí prostě několikrát v duchu zopakovat "égešegeré").
Ani ráno už nebyl problém se vstáváním - čekaly nás lázně Hajdúnánas. Lucka doma předcvičuje vodní aerobic, tož jsme ji přemluvili, ať nám předvede malou ukázku. Samozřejmě jsme cvičili s ní a ostatním tak trochu zpestřili jejich termální program.
Po řádném vyčvachtání nás čekal zlatý hřbet - městečko Tokaj s ochutnávkou zdejšího slavného vína. Před návštěvou místního turistického sklípku se posilňujeme langoši (Michal by si dal raději halászlé, ale má smůlu). Pak už sedíme ve sklípku u dlouhého stolu a od sympatické průvodkyně se dozvídáme, že:
"...tokajské je vědomě vyrábeno z "ušlechtile zplesnivělých" hroznů, vypěstovaných v Tokajském pohoří sopečného původu a klimatu daném řekami Bodrog a Tisza, které se slévají v jižním cípu regionu a jejichž nevlídné podzimní mlhy podporují tvorbu plísně, "jež udává vínu jedinečný charakter". Tato speciální ušlechtilá plíseň způsobuje ve slupce mikroskopické prasklinky, kterými se z bobulí odpařuje voda, až v nich zůstane pouze koncentrovaná šťáva. Plíseň se dle klimatických podmínek dostavuje tak dvakrát až třikrát za deset let. Scvrklé bobule se ručně sbírají přímo z visících hroznů ve vinohradu a lisují se na sladkou pastu. V přesně odměřeném množství – takzvané putýnce se pasta přidává k základnímu vínu v poměru 3 – 6 (výjimečně 7) putýnek na sud, kde zraje po dobu minimálně tří let..."
Zatímco jedna průvodkyně mluví a Lucka překládá, druhá průvodkyně nám postupně do malé skleničky nalévá základní víno ... "Égešegeré" ... hm, je spíš suché, příjemná chuť ... postupně ochutnáváme tříputnové, pětiputnové, sedmiputnové ... "Égešegeré" ... "Égešegeré" ... "Égešegeré" ... nechutná mi, je to takové lepidýlko a čím víc puten, tím víc mi připomíná bezinkový sirup. Asi nésu ten správné labužník, či co ... "Égešegeré" ... klíží se mi oči. Raději se zvedám a fotím interiér.
Vracíme se do Miscolce a přemýšlíme, co nás tam čeká za kulinářský zázrak. Halušky s perkeltem už by se daly nazvat specialitou a moučník bychom asi v Čechách také těžko hledali. Ale nějaký převratný kulinářský zážitek se opět nekonal a vytoužená halászlé už vůbec ne. Po večírku stačí třikrát "Égešegeré" a su v limbu. Maďarsko vyléčilo mou časoprostorovou nespavost.
V pondělí už odjíždíme domů, ale cestou máme přestávku v Budapešti a tam se nám konečně daří dostat se do role labužníků. Na náměstí objevujeme restauraci v tradičním stylu klasických maďarských čard. Na jídelním lístku se vyjímá polévka halászlé s obrázkem kotlíku maďarských rybářů. Po chvíli dostává každý z nás podobný kotlík plný rybí polévky zavěšený na roztomilé šibeničce. Malým šufánkem naléváme polévku do připravených talířů a vychutnáváme si ten pravý maďarský kulinářský zážitek ... tedy, kromě Miry, který dává přednost paprikáši, bo k rybám nemá zrovna vřelý vztah ... tedy, kromě jedné ... snad :o).
O tři týdny později jsem v Maďarsku opět - tentokrát v lázních Bük s maminkou. U tradičního maďarského jídla, vepřového řízku v trojobalu doplněného suchou rýží a kyselým zelím, vzpomínám na své předchozí kulinářské zážitky s láskou a nostalgií :o).
Komentáře
Okomentovat