V pondělí jsme se z práce vraceli ztrhaní, jak kdyby byl už pátek. Ale nebyl - naopak nás čekal týden kontrolních dnů, tzn. týden stresů, depresí i překvapení, že nám to zase klaplo, ale to předbíhám ... už pondělí se zdálo být krizové a tomu odpovídala i naše nálada. Mira se zatvářil, že by mi rád něco důležitého sdělil:
"Volal Laďa," oznámil mi, jakoby náš nejoblíbenějši Ostravak nevolal každý den, případně obden.
"Jo? A jak se má?" navozuju konverzační tón a přemýšlím, co se z toho vyvrbí.
"Chtěl by u nás ze čtvrtka na pátek přespat ... a možná zůstat až do neděle ..."
"No to může, tento týden se nikam nechystáme, nebo jo?"
"Ne, jen bowling v sobotu se starou osadou ..."
"To může jít s nama, ne?"
"... ale on chce s sebou vzít tři Číňany - profesorku a dva studenty. Přijeli tam na stáž a každý víkend je prý někdo bere na výlet, tak by jim prý ukázal Brno..."
"Fajn ... a kde budou bydlet? Kam je tady asi uložím? To je mám nechat spát na zemi? A co ráno? Bude se střídat sedm lidí v koupelně? To budem jako vstávat kdy? Krucinál, vy máte blbý nápady, jak kdybych měla málo práce ..."
Ve čtvrtek přijel Laďa na kontrolní den sám. Přes den jsme komunikovali pracovně, až odpoledne na obědě v hospůdce U Mamuta jsem se nejistě optala:
"Kde máš Číňany?"
"V Ostravě, když jsi je tu nechtěla... Ale v sobotu přijedem a ukážu jim Brno..."
"Ty?" probudil se ve mě pověstný brněnský patriotismus: "Co ty víš o Brně? Provedu je já!"
Sakra, chytla jsem se na vějičku, že já blbá občas nedržím hubu. Nu což, už se nedá nic dělat, takže pokračuju: "Vlastně to není až takový problém, ubytujete se v penziónu, co je pár kroků od nás, v sobotu pojedete na Macochu, páč to my nikam nemůžem, ale v neděli se vám budem věnovat ..."
"Ale v neděli mám thajskou masáž", vzpomenul Mira na úžasný dárek, který dostal k loňským vánocům. Neděle byla poslední termín, do kdy platil jeho poukaz.
"To stihnem", shodli jsme se s Laďou a plán na víkend byl jasný.
Sešli jsme se v sobotu večer v místní pizzerii na "typical czech pizza". Číňáni naprosto nesplňovali mé představy postarších kravaťáků se strohým výrazem. Všichni tři byli mladší než my, taková děcka, chvíli mi dokonce nebylo jasné, kdo z nich je paní profesorka. Mira, který je byl v pátek přivítat v naší oblíbené "Žluté" hospůdce nás představil - Linda (profesorka), Helen (studentka) a Sjú (student).
Takže kterou pizzu? Ti tři očividně nevěděli a Laďa taky ne. Nevadí, máme geniální nápad. Je nás šest takže na základě vlastní zkušenosti objednáme top 6. Pizzy jsou naporcované akorát na 6 dílků, takže každý sní jeden a posune talíř dál.
K pizze si dáváme vínko, Mira a Sjú pivo. Číňánci jsou sympatičtí a usměvaví, sdělulí nám své dojmy z pátečního Brna, kdy se byli projít z hlavasu na Svoboďák a zpět a potkávali cestou čerty, Mikuláše i anděly. Helen se prý nechala přemalovat na čertíka ... Vytahují foťáky a ukazují fotku - slušelo jí to. Ukazují i další fotky všeho, co zatím v ČR viděli ... a podle fotek se tu očividně pořádně vyřádili.
Řeč se stáčí na vztahy. Holky tvrdí, že u nich musí všechno řídit ženské. Ve funkcích sice všude sedí chlapi i doma jsou hlavou rodiny, ale jen naoko... Sjú se tváří rozpačitě, ale Mira říká:
"U nás jsem hlavou rodiny já..."
Linda i Helen se na mě napůl tázavě a napůl překvapeně podívají, ale ve chvíli, kdy Mirek dodá: "...ale Míša je krk, který tou hlavou otáčí" přikyvují, že takhle je to v pořádku, tak to má byť. Jen Sjú s Laďou nevypadají moc souhlasně.
Večer uběhl rychle a vesele. Těšíme se na zítřek.
Ráno začínáme výbornou snídaní na rohu Masaryčky i Josefské, bo děcka v penzionu nestíhali. Večer byl zřejmě náročnější, než se zdálo. Přecházíme na Zelňák, ukazujem Parnas a už míříme ke Staré radnici. Brňáci totiž majó taky draka - a jakýho. Sypu z rukávu pověsti o křivé věžičce, pozůstatek z doby, kdy se pánům radním nechtělo platit dohodnuté ceny, o brněnském drakovi (resp. krokóšovi) i o brněnském kole, kterou Mira doplňuje informací o kudrnovském závodu, při kterém družstva o třech lidech a dvou bicyklech dopravují loukoťové kolo z Lednice do Brna.
"Kolik je to kilometrů?"
"Asi 60."
Sjú pokyvuje uznale hlavou.
Procházíme kolem Špalíčku a narážíme na krojovaná děcka ...
"Odkud jste?"
"Z Polska!"
Z Moravy nebo z Polska - Číňánci chtějí foto. Poláci se poslušně poskládají okolo nich a Ladi a my s Mirou fotíme.
A už si prohlížíme Novou radnici. Číňánci hádají řemesla vyobrazená na zdejší studni. Když nevíme, Laďa se pokouší řemeslo předvést. Vyslouží si tak přezdívku Mr. Hollywood, kterážto mu už zůstává navždycky.
Přicházíme na Svoboďák a Číňánci jásají, tady už to znaj. Neomylně nás vedou ke stánku
s medovinou, tož proč jim neudělat radost. S teplým nápojem v ruce procházíme kolem stánků a vnímáme naše Vánoce jejich očima. Najednou je ta atmosféra okolo tak nějak vánočnější. Přicházíme k pódiu a posloucháme koledy, které zpívá dětský sbor. Když začne Tichou noc, přidaj se aj děcka z Číny. Bomba - přidávám se taky.
Dopíjíme medovinu a míříme ke sv. Jakubovi. Sypu ze sebe pověst o nespokojeném staviteli, kterého páni radní nechtěli nechat dokončit stavbu proto, že dali přednost katedrále sv. Petra a Pavla ... a Číňánci se zarazí - ti brněnští radní byli asi pěkní ptáčkové, tady radši nic nestavět ... u pointy s andělíčkem vystrkujícím prdelku směrem k radnici se smějí. O tom, že se zřejmě nejedná o jednoho vystrkujícího, ale o dva souložící, se raději nezmiňuji.
Naši cestu stáčíme na Špilberk. Jakou expozici si vyberem? Samozřejmě 100.000 let sexu. Mira nás opouští a odchází na thaiskou masáž.
"My jdem na teorii a Mira na praxi," promtně vysvětluje Laďa. Sjú se směje, ale holky povytahují obočí a koukaj na mě. Směju se. Tož se smějí taky.
Na výstavě se znovu projeví Mr. Hollywood. Když dochází slova, nerozpakuje se své vysvětlení doplnit nápaditými hereckými kreacemi. Zvlášť zajímavé je jeho vysvětlení, k čemu slouží pás cudnosti.
Prohlídka končí akorát ve chvíli, kdy končí i thajská masáž. Mira vybíhá na Špilas jak mladá laňka, masáž mu očividně prospěla. Fandíme a po dosažení brány aplaudujeme.
Tož kam dál? Po sexu zákonitě kasematy. I tato expozice Číňánky zaujala. Helen lomcuje mřížemi v kobce a na celé kolo volá "freedoooom". Linda ale nevypadá moc pobaveně. Zřejmě to pro ní není zas tak vtipné téma. Má recht. Chce to něco veselejšího.
"Profesor Fečko říkal, že nás určitě vezmete ke Kapucínům ..."
No dobrá. Cestou se stavujeme na Petrově, to v Brně nelze minout. Míjíme dům, kde se narodil Hugo Haas, kterážto informace je pro Číňany vcelku zbytečná a prohlížíme si katedrálu. Sice kolem ní jezdím dennodenně, ale dnes se mi zdá opravdu impozantní.
Jsou tři hodiny, už se hlásí naše žaludky, tož rychle do krypty a pak - kam jinam než k Mamutovi. Mira utíká rezervovat stůl a my míříme na slavné brněnské mumie. Je to zvláštní prohlídka ... člověk si tam připadá tak nějak nepatřičně ... Po překladu slavné věty: "Co jste nyní vy, byli jsme i my - co jsme nyní my, budete i vy...", se Helen otřásla a Lindě očividně naskočila husí kůže. Je čas na Mamuta.
Nad jídelním lístkem všici pookřáli. Zvláště Sjú. První příjemné překvapení byla pípa přímo na stole. Druhým pak panel znázorňující, jak si který stůl s pitím piva stojí. V tu chvíli se v čínském chlapci objevila soutěživost, kterou jsme nedávno vnímali při Olympiádě. Uchopil půllitr a jal se točit. Pak už jen překvapeně hleděl na sklenici plnou pěny. Čeští chlapci ho v tom však nenechali a ukázali mu fígle zkušených českých hospodských. Díky tomu se náš stůl ihned přesunul ze čtvrtého místa na druhé, na kterém nás Sjú udržoval až do konce naší zdejší návštěvy (to se mu to pak po cestě do Ostravy spalo).
A pak už nastalo loučení a sliby, že se ještě určo někdy někde uvidíme, třebas aj v Číně.
Jen teď přemýšlím nad tím, co si vlastně z prohlídky Brna odvezli :o).
"Volal Laďa," oznámil mi, jakoby náš nejoblíbenějši Ostravak nevolal každý den, případně obden.
"Jo? A jak se má?" navozuju konverzační tón a přemýšlím, co se z toho vyvrbí.
"Chtěl by u nás ze čtvrtka na pátek přespat ... a možná zůstat až do neděle ..."
"No to může, tento týden se nikam nechystáme, nebo jo?"
"Ne, jen bowling v sobotu se starou osadou ..."
"To může jít s nama, ne?"
"... ale on chce s sebou vzít tři Číňany - profesorku a dva studenty. Přijeli tam na stáž a každý víkend je prý někdo bere na výlet, tak by jim prý ukázal Brno..."
"Fajn ... a kde budou bydlet? Kam je tady asi uložím? To je mám nechat spát na zemi? A co ráno? Bude se střídat sedm lidí v koupelně? To budem jako vstávat kdy? Krucinál, vy máte blbý nápady, jak kdybych měla málo práce ..."
Ve čtvrtek přijel Laďa na kontrolní den sám. Přes den jsme komunikovali pracovně, až odpoledne na obědě v hospůdce U Mamuta jsem se nejistě optala:
"Kde máš Číňany?"
"V Ostravě, když jsi je tu nechtěla... Ale v sobotu přijedem a ukážu jim Brno..."
"Ty?" probudil se ve mě pověstný brněnský patriotismus: "Co ty víš o Brně? Provedu je já!"
Sakra, chytla jsem se na vějičku, že já blbá občas nedržím hubu. Nu což, už se nedá nic dělat, takže pokračuju: "Vlastně to není až takový problém, ubytujete se v penziónu, co je pár kroků od nás, v sobotu pojedete na Macochu, páč to my nikam nemůžem, ale v neděli se vám budem věnovat ..."
"Ale v neděli mám thajskou masáž", vzpomenul Mira na úžasný dárek, který dostal k loňským vánocům. Neděle byla poslední termín, do kdy platil jeho poukaz.
"To stihnem", shodli jsme se s Laďou a plán na víkend byl jasný.
Sešli jsme se v sobotu večer v místní pizzerii na "typical czech pizza". Číňáni naprosto nesplňovali mé představy postarších kravaťáků se strohým výrazem. Všichni tři byli mladší než my, taková děcka, chvíli mi dokonce nebylo jasné, kdo z nich je paní profesorka. Mira, který je byl v pátek přivítat v naší oblíbené "Žluté" hospůdce nás představil - Linda (profesorka), Helen (studentka) a Sjú (student).
Takže kterou pizzu? Ti tři očividně nevěděli a Laďa taky ne. Nevadí, máme geniální nápad. Je nás šest takže na základě vlastní zkušenosti objednáme top 6. Pizzy jsou naporcované akorát na 6 dílků, takže každý sní jeden a posune talíř dál.
K pizze si dáváme vínko, Mira a Sjú pivo. Číňánci jsou sympatičtí a usměvaví, sdělulí nám své dojmy z pátečního Brna, kdy se byli projít z hlavasu na Svoboďák a zpět a potkávali cestou čerty, Mikuláše i anděly. Helen se prý nechala přemalovat na čertíka ... Vytahují foťáky a ukazují fotku - slušelo jí to. Ukazují i další fotky všeho, co zatím v ČR viděli ... a podle fotek se tu očividně pořádně vyřádili.
Řeč se stáčí na vztahy. Holky tvrdí, že u nich musí všechno řídit ženské. Ve funkcích sice všude sedí chlapi i doma jsou hlavou rodiny, ale jen naoko... Sjú se tváří rozpačitě, ale Mira říká:
"U nás jsem hlavou rodiny já..."
Linda i Helen se na mě napůl tázavě a napůl překvapeně podívají, ale ve chvíli, kdy Mirek dodá: "...ale Míša je krk, který tou hlavou otáčí" přikyvují, že takhle je to v pořádku, tak to má byť. Jen Sjú s Laďou nevypadají moc souhlasně.
Večer uběhl rychle a vesele. Těšíme se na zítřek.
Ráno začínáme výbornou snídaní na rohu Masaryčky i Josefské, bo děcka v penzionu nestíhali. Večer byl zřejmě náročnější, než se zdálo. Přecházíme na Zelňák, ukazujem Parnas a už míříme ke Staré radnici. Brňáci totiž majó taky draka - a jakýho. Sypu z rukávu pověsti o křivé věžičce, pozůstatek z doby, kdy se pánům radním nechtělo platit dohodnuté ceny, o brněnském drakovi (resp. krokóšovi) i o brněnském kole, kterou Mira doplňuje informací o kudrnovském závodu, při kterém družstva o třech lidech a dvou bicyklech dopravují loukoťové kolo z Lednice do Brna.
"Kolik je to kilometrů?"
"Asi 60."
Sjú pokyvuje uznale hlavou.
Procházíme kolem Špalíčku a narážíme na krojovaná děcka ...
"Odkud jste?"
"Z Polska!"
Z Moravy nebo z Polska - Číňánci chtějí foto. Poláci se poslušně poskládají okolo nich a Ladi a my s Mirou fotíme.
A už si prohlížíme Novou radnici. Číňánci hádají řemesla vyobrazená na zdejší studni. Když nevíme, Laďa se pokouší řemeslo předvést. Vyslouží si tak přezdívku Mr. Hollywood, kterážto mu už zůstává navždycky.
Přicházíme na Svoboďák a Číňánci jásají, tady už to znaj. Neomylně nás vedou ke stánku
s medovinou, tož proč jim neudělat radost. S teplým nápojem v ruce procházíme kolem stánků a vnímáme naše Vánoce jejich očima. Najednou je ta atmosféra okolo tak nějak vánočnější. Přicházíme k pódiu a posloucháme koledy, které zpívá dětský sbor. Když začne Tichou noc, přidaj se aj děcka z Číny. Bomba - přidávám se taky.
Dopíjíme medovinu a míříme ke sv. Jakubovi. Sypu ze sebe pověst o nespokojeném staviteli, kterého páni radní nechtěli nechat dokončit stavbu proto, že dali přednost katedrále sv. Petra a Pavla ... a Číňánci se zarazí - ti brněnští radní byli asi pěkní ptáčkové, tady radši nic nestavět ... u pointy s andělíčkem vystrkujícím prdelku směrem k radnici se smějí. O tom, že se zřejmě nejedná o jednoho vystrkujícího, ale o dva souložící, se raději nezmiňuji.
Naši cestu stáčíme na Špilberk. Jakou expozici si vyberem? Samozřejmě 100.000 let sexu. Mira nás opouští a odchází na thaiskou masáž.
"My jdem na teorii a Mira na praxi," promtně vysvětluje Laďa. Sjú se směje, ale holky povytahují obočí a koukaj na mě. Směju se. Tož se smějí taky.
Na výstavě se znovu projeví Mr. Hollywood. Když dochází slova, nerozpakuje se své vysvětlení doplnit nápaditými hereckými kreacemi. Zvlášť zajímavé je jeho vysvětlení, k čemu slouží pás cudnosti.
Prohlídka končí akorát ve chvíli, kdy končí i thajská masáž. Mira vybíhá na Špilas jak mladá laňka, masáž mu očividně prospěla. Fandíme a po dosažení brány aplaudujeme.
Tož kam dál? Po sexu zákonitě kasematy. I tato expozice Číňánky zaujala. Helen lomcuje mřížemi v kobce a na celé kolo volá "freedoooom". Linda ale nevypadá moc pobaveně. Zřejmě to pro ní není zas tak vtipné téma. Má recht. Chce to něco veselejšího.
"Profesor Fečko říkal, že nás určitě vezmete ke Kapucínům ..."
No dobrá. Cestou se stavujeme na Petrově, to v Brně nelze minout. Míjíme dům, kde se narodil Hugo Haas, kterážto informace je pro Číňany vcelku zbytečná a prohlížíme si katedrálu. Sice kolem ní jezdím dennodenně, ale dnes se mi zdá opravdu impozantní.
Jsou tři hodiny, už se hlásí naše žaludky, tož rychle do krypty a pak - kam jinam než k Mamutovi. Mira utíká rezervovat stůl a my míříme na slavné brněnské mumie. Je to zvláštní prohlídka ... člověk si tam připadá tak nějak nepatřičně ... Po překladu slavné věty: "Co jste nyní vy, byli jsme i my - co jsme nyní my, budete i vy...", se Helen otřásla a Lindě očividně naskočila husí kůže. Je čas na Mamuta.
Nad jídelním lístkem všici pookřáli. Zvláště Sjú. První příjemné překvapení byla pípa přímo na stole. Druhým pak panel znázorňující, jak si který stůl s pitím piva stojí. V tu chvíli se v čínském chlapci objevila soutěživost, kterou jsme nedávno vnímali při Olympiádě. Uchopil půllitr a jal se točit. Pak už jen překvapeně hleděl na sklenici plnou pěny. Čeští chlapci ho v tom však nenechali a ukázali mu fígle zkušených českých hospodských. Díky tomu se náš stůl ihned přesunul ze čtvrtého místa na druhé, na kterém nás Sjú udržoval až do konce naší zdejší návštěvy (to se mu to pak po cestě do Ostravy spalo).
A pak už nastalo loučení a sliby, že se ještě určo někdy někde uvidíme, třebas aj v Číně.
Jen teď přemýšlím nad tím, co si vlastně z prohlídky Brna odvezli :o).
Komentáře
Okomentovat