Cais: Jak se z něj stala ovce

Cais, Kolín, 1. cena Trapsavce za rok 1985

Zdroj: Fotobanka Pixabay

Klepl polobotkou o polobotku, stočil pohled doprava a spokojeně se usmál. Na bříze zářil červený pruh. Znamení, že ještě nezabloudil. Volným krokem se blížil ke smrkovému porostu.

V tom uslyšel neartikulovaný řev, který se rychle blížil. Zastavil se. Praskot smrkových větviček byl stále zřetelnější. Najednou se jeden ze stromků rozeběhl směrem k němu.

Po prvním leknutí si uvědomil, že jehličnan má vousatou hlavu porostlou místy už stříbrnými nitkami. Rozšířené panenky a křeč v tváři nenaznačovaly, že jde o normálního spoluobčana. A ke všemu ten člověk vyrazil z hrdla mohutný, zoufalý řev:

"Bééééé!"

Jako ozvěnou se z míst, odkud před chvílí vyběhl, ozvalo táhlé zavytí. Další stromek - tedy zelený člověk - se oddělil od smrčků, hnal se za bečícím mužem a krvežíznivě vyl. Proběhli kolem něj bez sebemenšího zájmu. Pouze různé zvuky svědčily o tom, že zde byli. Rychle rozbalil mapu, aby se přesvědčil, že se v okolí nenachází psychiatrická léčebna. Zakroutil hlavou a vydal se na další cestu. Každou chvíli se ozvalo beknutí nebo štěkot. Zrychlil krok a fotoaparát mu začal nepříjemně otloukat bok.

A najednou je uviděl. Jeden se držel spodních větví borovice a přitahoval nohy k břichu. Ze země se odráželi další dva a snažili se strhnout visícího. Konečně se jim to povedlo. Všichni tři spadli na zem a rázem bylo ticho. Chtěl se otočit a odejít, ale najednou se jedna z ležících postav zvedla na kolena a tichem se nesl zvučný dívčí hlas:

"Ahoj, nechceš si zahrát s náma?"

Cítil v té otázce osten provokace a narážku na svůj zevnějšek. Béžový oblek, vyholená tvář a slušivý sestřih měly daleko do oblečení a zjevu těch, co stále ještě odpočívali pod stromem. Chtěl odejít bez odpovědi, ale ozvala se v něm chlapská ješitnost.

"Chci," řekl a šel k překvapené dívce.

"Tak dávej pozor! Budeš ovce, tady máš kousek vlny. Každoou chvíli musíš zabečet. Támhle je potok, po jeho proudu je ovčinec. Tam musíš donést vlnu a nesmí tě chytit vlk. Pochopils?
Tak už utíkej!"

Rozběhl se on - i jeho myšlenky:

(Blázne! V takovejch botech! ... Ukaž jim, že nejsi srab! ... Zničíš si oblek! ... Ty se už nepamatuješ? Není to tak dávno ...)

Zastavil se, zabečel a sundal si sako. Pověsil je na větev, zabečel ještě jednou a vyrazil pro něj už dlouho nevídanou rychlostí. A běžel tak rychle, že potvrdil Einsteinovu teorii - vracel se proti času ...

Konečně byl týden za ním. Páteční slunce ho doprovázelo k nádraží a vypůjčená výstroj ho přátelsky objímala. V nádražní hale uviděl známý obličej.

"Dobré odpoledne pane řediteli," pozdravil.

Obličej se otočil - a s prázdným výrazem se otočil zpět. Pozdravil ještě jednou. Zorničky pana ředitele se rozšířily a brada poklesla. Bylo na něm vidět, že svého ekonomického náměstka poznal. Ale to už z druhé strany haly slyšel několikahlasé:

"Ovcééé! Ahóóój!"