Ještě včera večer jsme se domlouvali, jak si užijeme poslední den.
Předpoklad:
Vstaneme v 7 hodin, sejdeme se u snídaně, sbalíme věci a zajedem do města. Nakoupíme dárečky pro rodinu a přátele, vrátíme se zpátky, sbalíme se a do dvanácti (dle předpisů) vyklidíme jeden z pokojů (zřejmě ten náš). Pro druhý pokoj zaplatíme prodloužení. Naobědváme se, zajdem si naposled zaplavčit. Pak vyklidíme druhý pokoj a v klidu počkáme na recepci na domluvený taxík.
Skutečnost:
V 7 hodin snídáme s Mirou sami. Laďa s Petrem nikde. Po snídani se sbalíme do města a v klidu jdem na chlapce počkat na recepci. Hoši však stále nikde. V osm kolem nás prolítli směrem k restauraci. Po pěti minutách se vrátili a něco si vyjasňovali s dámou u přepážky cestovních kanceláří. Pak zase zmizeli. Ve chvíli, kdy Mirovi docházela trpělivost, si nás Laďa konečně všiml a vysvětloval, že vyřizuje náš odvoz na letiště. Též podotknul, že v tuto pokročilou hodinu bude lépe, kdybychom se sbalili hned a věci odnesli k nim na pokoj. V Cancúnu aspoň nebudeme vázáni na návrat ve 12 hodin. Jinak se nic nemění. Náramek, důležitá propustka kamkoliv do areálu, platí přece až do pravého poledne. Však všude to tak chodí, no ni?
No nevěřte našemu oblibenemu, zkušenemu a zcestovalemu Ostravakovi... Odcházíme dobalit si kufry, ale kontrolka naší intuice bliká - nebude přece jen lépe, když si pobyt na pokoji prodloužíme také? Má smysl dělat to takto složitě? Voláme Laďovi a ten nás znova přesvědčuje, že takto je to opravdu nejlepší řešení. Během půl hodinky máme tedy kufry u kluků na pokoji. Ti mezitím posnídali a už jsou nachystáni na poslední nájezd do Cancúnu. Cílem je Mercado 28 v Zoně Urbana, což je podle Karly to nejlepší tržiště. No - už se těším zpět, vidím se pěkně naložená v bazénu s piňakoládou v ruce ... naposled si to pořádně užiju.
Haha - euforie končí na recepci ve chvíli, kdy Mira vrací klíč. Pán nám okamžitě odstřihává náramky, čímž přestáváme být zákazníky hotelu ... Sbohem myšlenky na bazén, koktejl, přísun tropického ovoce...
"No to jsem ještě nezažil," zírá na to Laďa.
Kdybych uměla vraždit pohledem, nezažil by už vůbec nic. Ale co už, aspoň jsme o něco chytřejší, tož jedem na to Mercado. Autobusák nás vysadí na tom správném místě a ukazuje správný směr. Na místě jsme během minutky...
Mercado 28 - k čemu bych ho jen přirovnala? Nejspíš k vietnamským tržištím, těm lepším, ale s jedním malým rozdílem - Vietnamci vás nezastavují, netahají k sobě do stánku, nepokoušejí se s vámi smlouvat a ani se nesnaží zjistit, kolik by jste byli ochotní za tu kterou věc zaplatit, i když dáváte všemožně najevo, že ji v žádném případě nechcete. Neptají se odkud jste a nenechávají si vysvětlovat, že se naše republika rozdělila. Též se
s vámi nesnaží mluvit po vašem. Situaci zhoršuje, že je teprv 9 hodin a jsme tu jen my čtyři...
Čtyři? Dva lidé se nám během chvilky ztratili, což není ve spletitých uličkách Mercada nic divného. Držíme se tedy s Mirou u sebe a pokoušíme se zorientovat. Obchodníci nám v tom vydatně pomáhají - v některých uličkách na nás totiž halekají:
"Oh Repúblika Cheka!" a někteří lingvisticky založení přidávají: "Dobyr dan!" ... kuš, kolikrát mu mám opakovat, že je to dobrýýÝýý deeEeen!
Už nevěřím, že v tomto chaosu něco nakoupíme, ale jak přibývají lidé, přestáváme být 'lovnou zvěří' a je nám tak umožněno pořádně si prohlédnout, co by se asi tak dalo komu koupit. Dokonce se nám začíná plnit batůžek...
V jednom z obchůdků se nám daří další lingvistický kousek. Smlouváme (smlouvání je zde povinností) cenu triček a česky se domlouváme:
"Kolik to stojí?"
"Třicet DOLARŮ, kolik je to KORUN?"
"Asi šest set, ne?"
"To je kolik těch jejich FOFLIKŮ?"
"HAHAHAHAHA," směje se prodavač a ukazuje na peníze "FOFLIKU ... hahaha."
Mayové jsou na jazyky prostě skvělí. Nebo jsou na tom stejně všichni, jen já mám delší vedení? Možná... V tom samém stánku zjišťujeme, že drobné 'foflíky' došly a máme jen stodolarovku. Stále ještě rozesmátý prodavač nám ji bere z rukou a mizí ji rozměnit. Chvíli jsme v pohodě, já si prohlížím vybrané tričko, čas běží a Mira říká:
"Já mu neměl ty peníze dávat, ten už se tu neukáže...!"
Teď mi to dochází - a je to vůbec jeho stánek? Je tu ještě jeden pán, ale ten se tváří, že angličtinu v životě neslyšel... No tak to jsme o stovku chudší, má smysl tu ještě čekat?
Obchodník se však za chvíli vrací a předvádí malou etudu o tom, jak je uřícen, uondán, srdce mu buší, už je skoro na infarkt - připomíná mi Carlose ... Mayové jsou dobří herci a zábavní ... ale hlavně poctiví lidé. V duchu se stydím za to, že jsem ho měla za zloděje. Tady se přece nekrade.
Je to pravda. Tady se skutečně nekrade. Kdyby si lidé dávali pozor na své věci u brněnského nádraží stejným způsobem, jako zde, tak jsou do pár minut bez peněz a dokladů.
Nemožné se stalo skutkem - prolezli jsme Mercado skrz naskrz a není stánek, který bychom neviděli. A to je teprv jedenáct. Kluci nikde, takže se vydáváme do Zony Hotelera. Snažíme se najít zastávku autobusu, což se ukazuje složitější, než to na první pohled vypadalo - přijeli jsme totiž jednosměrkou. Několik vhodně položených otázek domorodcům nás přivádí na to správné místo a za chvíli už si to štrádujeme po La Isla Shopping Village. Dokupujeme ještě pár dárečků, ale už nám kručí v žaludku. V tu chvíli se před námi zjevuje McDonald - aspoň máme jistotu, že víme, co si objednáváme.
S hambáčem v žaludku je svět veselejší, tož se vydáváme do hotelu. Jenže - kde tam budeme nahánět Laďu nebo Petra? Nikde - Laďa už čeká na recepci. Okamžitě přináší dvě tequilly a nabízí i jídlo. Odmítáme, jsme přece najezení. Doprovodí nás tedy na pokoj, kde zabalíme dárky do kufrů, sprchujeme se, chystáme si na cestu teplejší oblečení ... chystáme se domů.
A je skutečně konec - za chvíli sedíme v taxíku... Na letišti si necháváme zabalit kufry do folie a jdeme se odbavit. A pak už nezbývá, než čekat. Procházíme tedy místní obchůdky - už tu mají Vánoce ... ale - mou pozornost zaujala čokoláda "con chile" ... Čiličokoláda, to je to pravé, co dovézt z Mexica dom. Petr přikyvuje, však to měl celou dobu v úmyslu. Manželce tím udělá skutečnou radost... Prodavačka nás však vyvádí z omylu. Jsme v duty free - bezcelní zóně, ale letenky máme vnitrostátní. Čokoládu tedy můžeme koupit až v Mexico-City.
Letiště v Cancúnu je taková malá galerie. Zrovna zde vystavuje Jaime Fierro D. Neznám ho, ale jeho obrazy jsou zajímavé, divoké, znepokojující... Může se tu fotit? No - pokud je tu nějaký zákaz, já mu stejně nerozumím, tak co...
V 17.30 odlétáme Boeingem 737-800 do Mexico-City. Poprvé na mě vyšlo sedadlo u okýnka, tož abych se nebála - fotím. Ikdyž, co bych se bála. Nahoře je krásně, zapadá slunce, mraky tvoří patra a v každém mají trochu jiný odstín i tvar. Venku je takový krásný snový svět ... Dokresluje ho zářící indiánský znak společnosti Aero Mexico...
Koutkem oka zaznamenám u Mirovy nohy pohyb připomínající leguána. Co by tady něco takového dělalo? Ale kdež, letadlo tu prozkoumává asi tak roční Indiánek. Prohlídne si nás a s bezprostřední zvědavostí se plazí k dalšímu sedadlu... Bude se mi stýskat.
Přilétáme na letiště Benita Juareze - terminál 1. Je osm hodin večer, ve 23.20 odlétáme z terminálu 2E. Letiště je tu rozsáhlé, je třeba použít místní vlak ... tedy - spíš metro ... tedy - spíš lanovku ... Já nevím, kde se ve mě pořád bere ta nedůvěra v dopravní prostředky, ale byla jsem ráda, že jsem až po použití zjistila, že jsme se pohybovali pouze po jedné koleji...
Terminál 2 je plný stánků s jídlem, pitím, oděvy a určitě i čiličokoládou. Ovšem my se zde nezastavujeme. Máme přece Laďu, který ví, že nejlépe je nakupovat v 'duťácích', bo tam je levněji. Jen blázen by nakupoval tu... Zapomínáme na svou dopolední premisu, že už nikdy nedáme na Laďu. Věříme mu. Je přece zkušeny a zcestovaly. A necháváme se tedy odbavit.
V duty free na nás čekalo klasické evropské zboží - a když čokoláda, tak švýcarská. Chudák Laďa. Teď už jsme na něj byli nakrklí všici...
...tedy - dokud jsme neobjevili tequillové bonbóny. Kupujeme je do práce i pro příbuzné - aspoň to, no. K nákupu přihazuji ještě mole omáčku a pak vysvětlujeme prodavačce, že u nás v Evropě musíme mít vše zabalené a zatavené v označeném sáčku, opatřené potvrzením původu a informací, že jsme to koupili v den letu, jinak nám to na letišti v Paříži vyhodí. Paní krčí rameny, vytahuje kabelu s označením 'Duty Free Mexico-City' a vloží do ní náš nákup. Pak vytáhne zapalovač a kovovou planžetu ... Mexikáni si dovedou poradit.
Přicházíme k naší přepážce, jediný, kdo nám chybí, je Laďa. I bez něj však víme, že jsme tu správně. Většina čekajících má na hlavách sombréro. Je jasné, že odtud se odlétá do Evropy. Výjimkou je tedy dívka, která nezbytný velký a kulatý suvenýr nahradila obrovským ledním medvědem. Je to Češka ... a není tu jediná :o). Je fajn zase slyšet češtinu ... rozumět hovoru bez problémů... Těším se domů. Tak aspoň píšu smsky, že už jsme na cestě.
Laďa se objevuje po chvíli ... nese čtyři mezcaly na usmířenou - čtyři lahvičky, v každé obrovský červ.
"Já ti radši odpustím bez toho červa," říkám ...
... ale Laďa je neoblomný. Ukecáme ho, že počkáme až do letadla. Nakonec našel odvahu k vypití své lahvičky jen Petr. Co odvahu ... červík mu očividně chutnal. Fajn, určo si dá i za mě.
Odlétáme včas - opět velkou stodolou Boeing 777-200/200 ER společnosti Air France. Tentokrát sedíme s Petrem na trojce u okýnka a Laďa hnedle přes uličku vedle nás. Až na 'drobné turbulence', proběhla cesta bez větších problémů. Letěli jsme kratší cestou, hned u New Yorku jsme odbočili nad oceán a přiletěli pod Irskem a Británií přímo do Paříže. Cesta byla tím pádem kratší a rychlejší, ale díky časovému posunu jsme ke Karlikovi De Golovýmu přiletěli až v sobotu 18.10. v 17.00 středoevropského času.
Teď už se jen dostat z příletového terminálu 2D na terminál 2, nechat se odbavit a ... no jo, ale co s tím nezabaleným mezcalem? Přece se to nevyhodí, že ... takže vypít. Odmítám v tom jen smočit ret, ale lahvičky jsou tři, pánové taky, takže chutě do toho. Odbavovací úředník na ně trochu nesouhlasně kouká, ale tolik toho alkoholu zas nebylo a pánové nevypadají podroušeně, tož co nadělá.
V 18.20 sedáme do posledního letadla Airbus-Industrie A319. Trochu se divíme, že nám dali letenky ob jednu řadu - Mira s Laďou jsou na dvanáctce, my s Petrem na čtrnáctce. Došlo nám to až v letadle - řada 13 neexistuje. Air France myslí na všechno - takže určo doletíme.
A taky že jo - ve 20.00 jsme doma. Dokonce i naše zavazadla.
"Ježišmarjá, dyť my jsme to přežili," říkám Mirovi.
"To je v pořádku, s tím jsem počítal."
Si je ňákej jistej. Uvidíme, co bude na déjedničce.
Předpoklad:
Vstaneme v 7 hodin, sejdeme se u snídaně, sbalíme věci a zajedem do města. Nakoupíme dárečky pro rodinu a přátele, vrátíme se zpátky, sbalíme se a do dvanácti (dle předpisů) vyklidíme jeden z pokojů (zřejmě ten náš). Pro druhý pokoj zaplatíme prodloužení. Naobědváme se, zajdem si naposled zaplavčit. Pak vyklidíme druhý pokoj a v klidu počkáme na recepci na domluvený taxík.
Skutečnost:
V 7 hodin snídáme s Mirou sami. Laďa s Petrem nikde. Po snídani se sbalíme do města a v klidu jdem na chlapce počkat na recepci. Hoši však stále nikde. V osm kolem nás prolítli směrem k restauraci. Po pěti minutách se vrátili a něco si vyjasňovali s dámou u přepážky cestovních kanceláří. Pak zase zmizeli. Ve chvíli, kdy Mirovi docházela trpělivost, si nás Laďa konečně všiml a vysvětloval, že vyřizuje náš odvoz na letiště. Též podotknul, že v tuto pokročilou hodinu bude lépe, kdybychom se sbalili hned a věci odnesli k nim na pokoj. V Cancúnu aspoň nebudeme vázáni na návrat ve 12 hodin. Jinak se nic nemění. Náramek, důležitá propustka kamkoliv do areálu, platí přece až do pravého poledne. Však všude to tak chodí, no ni?
No nevěřte našemu oblibenemu, zkušenemu a zcestovalemu Ostravakovi... Odcházíme dobalit si kufry, ale kontrolka naší intuice bliká - nebude přece jen lépe, když si pobyt na pokoji prodloužíme také? Má smysl dělat to takto složitě? Voláme Laďovi a ten nás znova přesvědčuje, že takto je to opravdu nejlepší řešení. Během půl hodinky máme tedy kufry u kluků na pokoji. Ti mezitím posnídali a už jsou nachystáni na poslední nájezd do Cancúnu. Cílem je Mercado 28 v Zoně Urbana, což je podle Karly to nejlepší tržiště. No - už se těším zpět, vidím se pěkně naložená v bazénu s piňakoládou v ruce ... naposled si to pořádně užiju.
Haha - euforie končí na recepci ve chvíli, kdy Mira vrací klíč. Pán nám okamžitě odstřihává náramky, čímž přestáváme být zákazníky hotelu ... Sbohem myšlenky na bazén, koktejl, přísun tropického ovoce...
"No to jsem ještě nezažil," zírá na to Laďa.
Kdybych uměla vraždit pohledem, nezažil by už vůbec nic. Ale co už, aspoň jsme o něco chytřejší, tož jedem na to Mercado. Autobusák nás vysadí na tom správném místě a ukazuje správný směr. Na místě jsme během minutky...
Mercado 28 - k čemu bych ho jen přirovnala? Nejspíš k vietnamským tržištím, těm lepším, ale s jedním malým rozdílem - Vietnamci vás nezastavují, netahají k sobě do stánku, nepokoušejí se s vámi smlouvat a ani se nesnaží zjistit, kolik by jste byli ochotní za tu kterou věc zaplatit, i když dáváte všemožně najevo, že ji v žádném případě nechcete. Neptají se odkud jste a nenechávají si vysvětlovat, že se naše republika rozdělila. Též se
s vámi nesnaží mluvit po vašem. Situaci zhoršuje, že je teprv 9 hodin a jsme tu jen my čtyři...
Čtyři? Dva lidé se nám během chvilky ztratili, což není ve spletitých uličkách Mercada nic divného. Držíme se tedy s Mirou u sebe a pokoušíme se zorientovat. Obchodníci nám v tom vydatně pomáhají - v některých uličkách na nás totiž halekají:
"Oh Repúblika Cheka!" a někteří lingvisticky založení přidávají: "Dobyr dan!" ... kuš, kolikrát mu mám opakovat, že je to dobrýýÝýý deeEeen!
Už nevěřím, že v tomto chaosu něco nakoupíme, ale jak přibývají lidé, přestáváme být 'lovnou zvěří' a je nám tak umožněno pořádně si prohlédnout, co by se asi tak dalo komu koupit. Dokonce se nám začíná plnit batůžek...
V jednom z obchůdků se nám daří další lingvistický kousek. Smlouváme (smlouvání je zde povinností) cenu triček a česky se domlouváme:
"Kolik to stojí?"
"Třicet DOLARŮ, kolik je to KORUN?"
"Asi šest set, ne?"
"To je kolik těch jejich FOFLIKŮ?"
"HAHAHAHAHA," směje se prodavač a ukazuje na peníze "FOFLIKU ... hahaha."
Mayové jsou na jazyky prostě skvělí. Nebo jsou na tom stejně všichni, jen já mám delší vedení? Možná... V tom samém stánku zjišťujeme, že drobné 'foflíky' došly a máme jen stodolarovku. Stále ještě rozesmátý prodavač nám ji bere z rukou a mizí ji rozměnit. Chvíli jsme v pohodě, já si prohlížím vybrané tričko, čas běží a Mira říká:
"Já mu neměl ty peníze dávat, ten už se tu neukáže...!"
Teď mi to dochází - a je to vůbec jeho stánek? Je tu ještě jeden pán, ale ten se tváří, že angličtinu v životě neslyšel... No tak to jsme o stovku chudší, má smysl tu ještě čekat?
Obchodník se však za chvíli vrací a předvádí malou etudu o tom, jak je uřícen, uondán, srdce mu buší, už je skoro na infarkt - připomíná mi Carlose ... Mayové jsou dobří herci a zábavní ... ale hlavně poctiví lidé. V duchu se stydím za to, že jsem ho měla za zloděje. Tady se přece nekrade.
Je to pravda. Tady se skutečně nekrade. Kdyby si lidé dávali pozor na své věci u brněnského nádraží stejným způsobem, jako zde, tak jsou do pár minut bez peněz a dokladů.
Nemožné se stalo skutkem - prolezli jsme Mercado skrz naskrz a není stánek, který bychom neviděli. A to je teprv jedenáct. Kluci nikde, takže se vydáváme do Zony Hotelera. Snažíme se najít zastávku autobusu, což se ukazuje složitější, než to na první pohled vypadalo - přijeli jsme totiž jednosměrkou. Několik vhodně položených otázek domorodcům nás přivádí na to správné místo a za chvíli už si to štrádujeme po La Isla Shopping Village. Dokupujeme ještě pár dárečků, ale už nám kručí v žaludku. V tu chvíli se před námi zjevuje McDonald - aspoň máme jistotu, že víme, co si objednáváme.
S hambáčem v žaludku je svět veselejší, tož se vydáváme do hotelu. Jenže - kde tam budeme nahánět Laďu nebo Petra? Nikde - Laďa už čeká na recepci. Okamžitě přináší dvě tequilly a nabízí i jídlo. Odmítáme, jsme přece najezení. Doprovodí nás tedy na pokoj, kde zabalíme dárky do kufrů, sprchujeme se, chystáme si na cestu teplejší oblečení ... chystáme se domů.
A je skutečně konec - za chvíli sedíme v taxíku... Na letišti si necháváme zabalit kufry do folie a jdeme se odbavit. A pak už nezbývá, než čekat. Procházíme tedy místní obchůdky - už tu mají Vánoce ... ale - mou pozornost zaujala čokoláda "con chile" ... Čiličokoláda, to je to pravé, co dovézt z Mexica dom. Petr přikyvuje, však to měl celou dobu v úmyslu. Manželce tím udělá skutečnou radost... Prodavačka nás však vyvádí z omylu. Jsme v duty free - bezcelní zóně, ale letenky máme vnitrostátní. Čokoládu tedy můžeme koupit až v Mexico-City.
Letiště v Cancúnu je taková malá galerie. Zrovna zde vystavuje Jaime Fierro D. Neznám ho, ale jeho obrazy jsou zajímavé, divoké, znepokojující... Může se tu fotit? No - pokud je tu nějaký zákaz, já mu stejně nerozumím, tak co...
V 17.30 odlétáme Boeingem 737-800 do Mexico-City. Poprvé na mě vyšlo sedadlo u okýnka, tož abych se nebála - fotím. Ikdyž, co bych se bála. Nahoře je krásně, zapadá slunce, mraky tvoří patra a v každém mají trochu jiný odstín i tvar. Venku je takový krásný snový svět ... Dokresluje ho zářící indiánský znak společnosti Aero Mexico...
Koutkem oka zaznamenám u Mirovy nohy pohyb připomínající leguána. Co by tady něco takového dělalo? Ale kdež, letadlo tu prozkoumává asi tak roční Indiánek. Prohlídne si nás a s bezprostřední zvědavostí se plazí k dalšímu sedadlu... Bude se mi stýskat.
Přilétáme na letiště Benita Juareze - terminál 1. Je osm hodin večer, ve 23.20 odlétáme z terminálu 2E. Letiště je tu rozsáhlé, je třeba použít místní vlak ... tedy - spíš metro ... tedy - spíš lanovku ... Já nevím, kde se ve mě pořád bere ta nedůvěra v dopravní prostředky, ale byla jsem ráda, že jsem až po použití zjistila, že jsme se pohybovali pouze po jedné koleji...
Terminál 2 je plný stánků s jídlem, pitím, oděvy a určitě i čiličokoládou. Ovšem my se zde nezastavujeme. Máme přece Laďu, který ví, že nejlépe je nakupovat v 'duťácích', bo tam je levněji. Jen blázen by nakupoval tu... Zapomínáme na svou dopolední premisu, že už nikdy nedáme na Laďu. Věříme mu. Je přece zkušeny a zcestovaly. A necháváme se tedy odbavit.
V duty free na nás čekalo klasické evropské zboží - a když čokoláda, tak švýcarská. Chudák Laďa. Teď už jsme na něj byli nakrklí všici...
...tedy - dokud jsme neobjevili tequillové bonbóny. Kupujeme je do práce i pro příbuzné - aspoň to, no. K nákupu přihazuji ještě mole omáčku a pak vysvětlujeme prodavačce, že u nás v Evropě musíme mít vše zabalené a zatavené v označeném sáčku, opatřené potvrzením původu a informací, že jsme to koupili v den letu, jinak nám to na letišti v Paříži vyhodí. Paní krčí rameny, vytahuje kabelu s označením 'Duty Free Mexico-City' a vloží do ní náš nákup. Pak vytáhne zapalovač a kovovou planžetu ... Mexikáni si dovedou poradit.
Přicházíme k naší přepážce, jediný, kdo nám chybí, je Laďa. I bez něj však víme, že jsme tu správně. Většina čekajících má na hlavách sombréro. Je jasné, že odtud se odlétá do Evropy. Výjimkou je tedy dívka, která nezbytný velký a kulatý suvenýr nahradila obrovským ledním medvědem. Je to Češka ... a není tu jediná :o). Je fajn zase slyšet češtinu ... rozumět hovoru bez problémů... Těším se domů. Tak aspoň píšu smsky, že už jsme na cestě.
Laďa se objevuje po chvíli ... nese čtyři mezcaly na usmířenou - čtyři lahvičky, v každé obrovský červ.
"Já ti radši odpustím bez toho červa," říkám ...
... ale Laďa je neoblomný. Ukecáme ho, že počkáme až do letadla. Nakonec našel odvahu k vypití své lahvičky jen Petr. Co odvahu ... červík mu očividně chutnal. Fajn, určo si dá i za mě.
Odlétáme včas - opět velkou stodolou Boeing 777-200/200 ER společnosti Air France. Tentokrát sedíme s Petrem na trojce u okýnka a Laďa hnedle přes uličku vedle nás. Až na 'drobné turbulence', proběhla cesta bez větších problémů. Letěli jsme kratší cestou, hned u New Yorku jsme odbočili nad oceán a přiletěli pod Irskem a Británií přímo do Paříže. Cesta byla tím pádem kratší a rychlejší, ale díky časovému posunu jsme ke Karlikovi De Golovýmu přiletěli až v sobotu 18.10. v 17.00 středoevropského času.
Teď už se jen dostat z příletového terminálu 2D na terminál 2, nechat se odbavit a ... no jo, ale co s tím nezabaleným mezcalem? Přece se to nevyhodí, že ... takže vypít. Odmítám v tom jen smočit ret, ale lahvičky jsou tři, pánové taky, takže chutě do toho. Odbavovací úředník na ně trochu nesouhlasně kouká, ale tolik toho alkoholu zas nebylo a pánové nevypadají podroušeně, tož co nadělá.
V 18.20 sedáme do posledního letadla Airbus-Industrie A319. Trochu se divíme, že nám dali letenky ob jednu řadu - Mira s Laďou jsou na dvanáctce, my s Petrem na čtrnáctce. Došlo nám to až v letadle - řada 13 neexistuje. Air France myslí na všechno - takže určo doletíme.
A taky že jo - ve 20.00 jsme doma. Dokonce i naše zavazadla.
"Ježišmarjá, dyť my jsme to přežili," říkám Mirovi.
"To je v pořádku, s tím jsem počítal."
Si je ňákej jistej. Uvidíme, co bude na déjedničce.
THE END
Komentáře
Okomentovat