Po moři příčinných souvislostí se rozběhly vlnky paradoxu...
~ Terry Pratchett 1
Realita, ve které se nacházíme, prochází neustálými změnami stavu věcí, jevů i nás samých včetně změn vzájemných vztahů a vazeb mezi těmito jednotlivými entitami. Každá jednotlivá změna podmiňuje nějakou další, po každé akci následuje reakce. Děje se tak na všech úrovních – fyzikální, chemické, biologické i společenské. Vše kolem nás včetně nás je vždy v relaci k něčemu jinému. Neexistuje nic, co je samostatné a stálé3. Whitehead ve své koncepci procesuální metafyziky vycházel z předpokladu, že každý předmět neustále získává a ztrácí atomy, a proto není přesně a pevně odlišen od svého okolí, a že totéž se děje i s událostmi (jedna událost vstřebává i zhodnocuje druhou). Základem reality je tedy proces, souvislé vznikání, nepřetržitá kreativní síla, která má řád a směr, tedy nikoliv stálé jsoucno. To věděli a učili Hérakleitos i Siddhártha Gautama Buddha.
Podle Whiteheada si v myšlenkách vytváříme subjektivní svět ideálních věcí, jejichž atributy jsou trvalost, neproměnlivost, přehlednost a zřejmost. Tyto pojmové útvary slouží jako vzory a ideály, jimiž poměřujeme různé věci i události4, a díky kterým se držíme pomíjivých věcí, konceptů a dogmat. Svou existenci a svět kolem nás vnímáme jako daný stav, požadujeme jistoty a prožíváme zklamání a utrpení kdykoliv se nám jich nedostává. Poklýdýme si otázku: „Platí kauzální vztah pouze tam, kam dohlédneme?“ V kontextu výše uvedeného odpovídám: „Ano“, protože pokud jde o naše vlastní bytí, jsoucno, pobyt v této realitě, nedohlédneme si často ani na špičku vlastního nosu. Vlastní jsoucno a bytí neumíme a často ani nechceme vidět „takové, jaké skutečně jsou“.
***
~ Terry Pratchett 1
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Pokud se zabýváme bytím, hmotou, prostorem, časem či pohybem, vždy nás zajímají příčiny vzniku, existence či zániku věcí, jevů a dějů. Skrze tyto příčiny se dozvídáme, proč existují, a proč existují zrovna tím určitým způsobem. Často se probíráme velmi dlouhou posloupností příčin a následků coby novějších příčin a nezřídka končíme u „velkého třesku“, abychom se zeptali: „A co bylo jeho příčinou?“ Avšak pro neřešitelné otázky nemusíme chodit tak daleko.
Aristotelés chápal kauzalitu jako vnitřní spojitost mezi příčinou a následkem (účinkem). Definoval čtyři druhy příčin – materiální, formální, účinnou a účelovou příčinu. Předpokládal, že jeden jev může být způsoben více příčinami a připouští vzájemnost kauzálních vazeb. Přístup Aristotela k problematice kauzality je dodnes považován za vyčerpávající a nepřekonaný. Dostal však nový impuls díky Humovi, který vnitřní spojitost mezi příčinou a následkem odmítl a snažil se jako empirik poukázat na to, co je možno pozorovat, tzn. vnější vztahy mezi dvěma jevy, přičemž jev první plní roli příčiny, jev druhý roli důsledku, z čehož plyne časová následnost. Pokud se časová následnost opakuje, stává se kauzalitou2. Stav, kdy je příčina předem daná a následek nevyhnutelný, je označen jako determinismus (opakem je indeterminismus). Podle Kanta je kauzalita jednou z apriorních podmínek poznání. Ptáme se po příčinách, abychom tím mohli vysvětlit existenci či chování věcí a jevů. Důležitá je časovost a nevratnost dějů, protože příčina vždy předchází následek.
Aristotelés chápal kauzalitu jako vnitřní spojitost mezi příčinou a následkem (účinkem). Definoval čtyři druhy příčin – materiální, formální, účinnou a účelovou příčinu. Předpokládal, že jeden jev může být způsoben více příčinami a připouští vzájemnost kauzálních vazeb. Přístup Aristotela k problematice kauzality je dodnes považován za vyčerpávající a nepřekonaný. Dostal však nový impuls díky Humovi, který vnitřní spojitost mezi příčinou a následkem odmítl a snažil se jako empirik poukázat na to, co je možno pozorovat, tzn. vnější vztahy mezi dvěma jevy, přičemž jev první plní roli příčiny, jev druhý roli důsledku, z čehož plyne časová následnost. Pokud se časová následnost opakuje, stává se kauzalitou2. Stav, kdy je příčina předem daná a následek nevyhnutelný, je označen jako determinismus (opakem je indeterminismus). Podle Kanta je kauzalita jednou z apriorních podmínek poznání. Ptáme se po příčinách, abychom tím mohli vysvětlit existenci či chování věcí a jevů. Důležitá je časovost a nevratnost dějů, protože příčina vždy předchází následek.
Realita, ve které se nacházíme, prochází neustálými změnami stavu věcí, jevů i nás samých včetně změn vzájemných vztahů a vazeb mezi těmito jednotlivými entitami. Každá jednotlivá změna podmiňuje nějakou další, po každé akci následuje reakce. Děje se tak na všech úrovních – fyzikální, chemické, biologické i společenské. Vše kolem nás včetně nás je vždy v relaci k něčemu jinému. Neexistuje nic, co je samostatné a stálé3. Whitehead ve své koncepci procesuální metafyziky vycházel z předpokladu, že každý předmět neustále získává a ztrácí atomy, a proto není přesně a pevně odlišen od svého okolí, a že totéž se děje i s událostmi (jedna událost vstřebává i zhodnocuje druhou). Základem reality je tedy proces, souvislé vznikání, nepřetržitá kreativní síla, která má řád a směr, tedy nikoliv stálé jsoucno. To věděli a učili Hérakleitos i Siddhártha Gautama Buddha.
Podle Whiteheada si v myšlenkách vytváříme subjektivní svět ideálních věcí, jejichž atributy jsou trvalost, neproměnlivost, přehlednost a zřejmost. Tyto pojmové útvary slouží jako vzory a ideály, jimiž poměřujeme různé věci i události4, a díky kterým se držíme pomíjivých věcí, konceptů a dogmat. Svou existenci a svět kolem nás vnímáme jako daný stav, požadujeme jistoty a prožíváme zklamání a utrpení kdykoliv se nám jich nedostává. Poklýdýme si otázku: „Platí kauzální vztah pouze tam, kam dohlédneme?“ V kontextu výše uvedeného odpovídám: „Ano“, protože pokud jde o naše vlastní bytí, jsoucno, pobyt v této realitě, nedohlédneme si často ani na špičku vlastního nosu. Vlastní jsoucno a bytí neumíme a často ani nechceme vidět „takové, jaké skutečně jsou“.
***
- 1 Pratchett, Terry. Barva kouzel. 1. vyd. Překlad Jan Kantůrek. Praha: Talpress, 1998, 290 s. ISBN 80-856-0928-2. S. 209.
- 2 Viz Machula, T.: Problematika kauzality a současná filosofie. Filosofický časopis, 2005, roč. 53, č. 5, s. 691-702. S. 700.
- 3 Viz Dhammadípa, Bhante. Jednota Buddhova učení: Přepis přednášky Ct. Dhammadípy uskutečněné v Bratislavě dne 6. 5. 2013, Bratislava, 2013, 13 s. S. 5-7
- 4 Viz Blecha, Ivan. Op. cit. S. 74-75.
Komentáře
Okomentovat