Jednou nechal Mistr žáka šplhat na vysoký stožár.Když žák vylezl na vrchol stožáru, oznámil mistrovi: Mistře, už jsem vylezl až nahoru.
Mistr: Lez dál.
Bacon před pár staletími tvrdil, že „vědění je moc“ a Descartes, že „člověk je pánem a vlastníkem přírody“.1 Většími realisty byli Voltaire, pro nějž měl vývojový proces kolísavý charakter,2 Condorcet, pro kterého by konec pokroku znamenal konec existence planety Země nebo lidského rodu (i když tato myšlenka zřejmě ještě neměla současné negativní konotace)3 a Rousseau, který doufal v návrat k přírodě.4 Jenže příroda nám jako systém nebyla (a dodnes není) dost dobrá, a tak se víra v nezadržitelný pokrok a důvěra ve vědu udržela až do poloviny 20. stol. Teprve pak nastalo vystřízlivění – pochopení, že matka Příroda není věc, které vládneme, a se kterou bojujeme, ale naopak naše přirozené prostředí, které si musíme chránit, především před námi samými. Kdybychom se neodklonili od původního způsobu života (lovec-sběrač), zřejmě bychom jako druh neměli problém s přežitím. Dnešní způsob života nám však podstatně snižuje šance.
Šmajs tvrdí, že globální ekologická krize, je v podstatě rozporem dvou velkých pozemských opozičních procesů – spontánní ontické tvořivosti přírody a protipřírodní ontické tvořivosti kultury.5 Jenže tady narážíme na problém, co je přírodní, co je „protipřírodní“ a co si představit pod pojmem kultura?
Člověk nemá na rozdíl od ostatních živočichů žádné typické přirozené prostředí, kterému by instinktivně vtiskl daný řád. Jeho instinktuální vybavení je v porovnání s ostatními vyššími savci nevyvinuté, na rozdíl od nich si svou přirozenost buduje sám, vytváří sám sebe. Sebeutváření člověka je společenskou záležitostí, řádem, který zajišťuje stabilitu lidského chování, nahrazuje biologicky danou otevřenost vůči světu a existuje pouze jako produkt lidské činnosti.6 Zatímco v případě ostatních živých forem vytváří evoluce stále komplexnější „vybavení“ pro přežití druhu na základě jejich zkušeností s okolím, v případě lidí její roli (evoluce) převzal z velké části lidský intelekt, který nás často zavádí do slepých uliček. Evoluce činí druh odolnějším vůči změnám a pomáhá udržet stabilitu celého systému. Naše vrozená odolnost je zřejmě už pár tisíc let narušena, rozumem? Těžko říct. Proto je třeba pochopit rozdíl mezi evolucí a umělými změnami, které narušily křehkou rovnováhu systému. To není jednoduchý úkol. Můžeme vycházet z teorie, že „evoluce vytváří stabilitu, umělá změna přináší zranitelnost“.7 Další možností je srovnání s jiným živočišným druhem (zavádějící), nebo studium přírodních národů, které dosud neopustily kontinuum vhodného chování a prostředí (nejpřínosnější).
Liedloff studovala několik let indiány kmene Yequana ve Venezuele. Zjistila, že indiáni snesou větší fyzickou zátěž, neznají slovo práce (každý dělá, co ho baví), nikdo nikoho k ničemu nenutí a všichni respektují svobodnou vůli druhých. Lidé zde neznají psychické problémy obvyklé v naší civilizaci (deprese), i smutek ze ztráty blízkých lidí rychle odeznívá, protože smrt akceptují stejně jako život. Liedloff vychází z principu „kontinua“, provázanosti genetiky a s ní spojenou přirozenou výchovou. Způsob života se odvíjí od dostatku mateřské lásky v ranném dětství, rozvinutí zdravých instinktů pak umožňuje organismu přežít a fungovat. Mezi instinktivním a kulturním chováním nevidí Liedloff velký rozdíl. Kultura je stejně legitimní jako jazyk nebo instinkty.
Od 70. let se nám podařilo pozitivně změnit vztah k sobě samým i k přírodě. Na druhé straně právě v době, kdy bychom měli věnovat maximální pozornost životnímu prostředí a pokusit se o zvrat dosavadního vývoje, pokračujeme v neustálých globálních konfliktech, které situaci spíše vyhrocují. Východní učenci srovnávali pohyb času se zdánlivým pohybem vlny. Voda se pohybuje jen nahoru a dolů, ale budí zdání, že se pohybuje po povrchu. Je to podobenství o lidském kontinuu, o konstantním „já“ tvořícím vnitřní souvislost, o tom, jak se z mladíka stává muž, z muže stařec a z toho pak mrtvola.8
***
Mistr: Lez dál.
Zdroj: Fotobanka Pixabay
Za posledních několik století jsme svou existencí dokázali rozvrátit přirozený řád/chaos naší planety. Je to dáno technickým pokrokem, skokovým nárůstem lidské populace (na počátku 19. století žilo na zemi 800 milionů lidí), a mnohem vyššími nároky na život, pobyt, existenci. Kam nás tento vývoj dovede? A je ještě přirozený?Bacon před pár staletími tvrdil, že „vědění je moc“ a Descartes, že „člověk je pánem a vlastníkem přírody“.1 Většími realisty byli Voltaire, pro nějž měl vývojový proces kolísavý charakter,2 Condorcet, pro kterého by konec pokroku znamenal konec existence planety Země nebo lidského rodu (i když tato myšlenka zřejmě ještě neměla současné negativní konotace)3 a Rousseau, který doufal v návrat k přírodě.4 Jenže příroda nám jako systém nebyla (a dodnes není) dost dobrá, a tak se víra v nezadržitelný pokrok a důvěra ve vědu udržela až do poloviny 20. stol. Teprve pak nastalo vystřízlivění – pochopení, že matka Příroda není věc, které vládneme, a se kterou bojujeme, ale naopak naše přirozené prostředí, které si musíme chránit, především před námi samými. Kdybychom se neodklonili od původního způsobu života (lovec-sběrač), zřejmě bychom jako druh neměli problém s přežitím. Dnešní způsob života nám však podstatně snižuje šance.
Šmajs tvrdí, že globální ekologická krize, je v podstatě rozporem dvou velkých pozemských opozičních procesů – spontánní ontické tvořivosti přírody a protipřírodní ontické tvořivosti kultury.5 Jenže tady narážíme na problém, co je přírodní, co je „protipřírodní“ a co si představit pod pojmem kultura?
Člověk nemá na rozdíl od ostatních živočichů žádné typické přirozené prostředí, kterému by instinktivně vtiskl daný řád. Jeho instinktuální vybavení je v porovnání s ostatními vyššími savci nevyvinuté, na rozdíl od nich si svou přirozenost buduje sám, vytváří sám sebe. Sebeutváření člověka je společenskou záležitostí, řádem, který zajišťuje stabilitu lidského chování, nahrazuje biologicky danou otevřenost vůči světu a existuje pouze jako produkt lidské činnosti.6 Zatímco v případě ostatních živých forem vytváří evoluce stále komplexnější „vybavení“ pro přežití druhu na základě jejich zkušeností s okolím, v případě lidí její roli (evoluce) převzal z velké části lidský intelekt, který nás často zavádí do slepých uliček. Evoluce činí druh odolnějším vůči změnám a pomáhá udržet stabilitu celého systému. Naše vrozená odolnost je zřejmě už pár tisíc let narušena, rozumem? Těžko říct. Proto je třeba pochopit rozdíl mezi evolucí a umělými změnami, které narušily křehkou rovnováhu systému. To není jednoduchý úkol. Můžeme vycházet z teorie, že „evoluce vytváří stabilitu, umělá změna přináší zranitelnost“.7 Další možností je srovnání s jiným živočišným druhem (zavádějící), nebo studium přírodních národů, které dosud neopustily kontinuum vhodného chování a prostředí (nejpřínosnější).
Liedloff studovala několik let indiány kmene Yequana ve Venezuele. Zjistila, že indiáni snesou větší fyzickou zátěž, neznají slovo práce (každý dělá, co ho baví), nikdo nikoho k ničemu nenutí a všichni respektují svobodnou vůli druhých. Lidé zde neznají psychické problémy obvyklé v naší civilizaci (deprese), i smutek ze ztráty blízkých lidí rychle odeznívá, protože smrt akceptují stejně jako život. Liedloff vychází z principu „kontinua“, provázanosti genetiky a s ní spojenou přirozenou výchovou. Způsob života se odvíjí od dostatku mateřské lásky v ranném dětství, rozvinutí zdravých instinktů pak umožňuje organismu přežít a fungovat. Mezi instinktivním a kulturním chováním nevidí Liedloff velký rozdíl. Kultura je stejně legitimní jako jazyk nebo instinkty.
Od 70. let se nám podařilo pozitivně změnit vztah k sobě samým i k přírodě. Na druhé straně právě v době, kdy bychom měli věnovat maximální pozornost životnímu prostředí a pokusit se o zvrat dosavadního vývoje, pokračujeme v neustálých globálních konfliktech, které situaci spíše vyhrocují. Východní učenci srovnávali pohyb času se zdánlivým pohybem vlny. Voda se pohybuje jen nahoru a dolů, ale budí zdání, že se pohybuje po povrchu. Je to podobenství o lidském kontinuu, o konstantním „já“ tvořícím vnitřní souvislost, o tom, jak se z mladíka stává muž, z muže stařec a z toho pak mrtvola.8
***
- 1 Viz Holzbachová, Ivana. Dějiny společenských teorií. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 106 s. ISBN 80-210-2357-0. S. 32
- 2 Viz Holzbachová, Ivana. Op. cit. S. 42
- 3 Viz Holzbachová, Ivana. Op. cit. S. 43
- 4 Viz Holzbachová, Ivana. Op. cit. S. 65
- 5 Šmajs, Josef, Krob, Josef. Úvod do ontologie: [bytí, prostor, čas, pohyb, evoluce, struktura, systém, řád, informace, vesmír, kultura, člověk]. [online] Brno: Masarykova univerzita, 1994. ISBN 80-210-0879-2. Kap. 7.1.
- 6 Berger, Peter L., Luckmann Thomas. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění.
- 1. vyd. Překlad Jiří Svoboda. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999, 214 s. ISBN 80-859-5946-1. S. 51.
- 7 Liedloff, Jean. Koncept kontinua: hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti. 1. vyd. Překlad Bora Berlinger. Praha: DharmaGaia, 2007, 174 s. Nová éra. ISBN 978-808-6685-793. S. 44.
- 8 Watts, Alan W. Op. cit. S. 113.
Komentáře
Okomentovat