Úlet / #12 Nikdy nepiš maily po dvaadvacáté hodině

„Schází nám dlaň, která hladí, laskavá slůvka, co konejší…,“ zpívám si potichu s Filipovou. Živý bílý chlupatý polštářek se protáhne a přitulí se ke mně, jakoby rozuměl slovům. Nechá se milostivě drbat mezi ušima, spokojeně a rozkošnicky přivírá oči.
„Ještě, že tě máme, Bene.“
Jukne na mě jedním ze svého podmanivého páru černých korálků a nastaví záda: „Tak do práce. Snad si nemyslíš, že mi stačí jedno podrbání za ušima?“