Nedůvěřivě obhlížím dřevěnou a jutovou karosérii. Rohatého šoféra pozoruji raději z bezpečné vzdálenosti, při nastupování ho pak obcházím s velkým respektem. Tváří se nezaujatě a něco přežvykuje. Dokonce je mi něčím sympatický. Zkrátka není vůl jako vůl. A vůbec, kdo si jednou zakrosil na hřbetě statné Álije, zvládne i tohle překvápko.
Není to tak hrozné. Dřevěná kola sice nijak zvlášť nepérují, ale co do pohodlí se tohle drkotání moc neliší od cestování po české déjednotce…
Komentáře
Okomentovat