Úlet / #27 Jakou barvu má nebe nad tvou hlavou

Najednou zase stojím před známým kostelíkem z toskánského snu. Rozhlížím se, jestli se přede mnou znovu neobjeví stará známá postava v bílém. Krajina se změnila. Stejný je jen ten kostel a lavička proti němu. Dnes na ní sedí vysmátý tlouštík v šedém hábitu, s převislým bříškem položeným přes nohy složené křížem.

„Jakou barvu má nebe nad tvou hlavou?“ zkouší mě z něčeho tak zjevného a banálního. O co mu jde? Minule byla obloha blankytná, prozářená sluncem, tentokrát je znepokojivě temná. Bude bouřka!

„Šedou, skoro černou,“ odpovídám a dodávám možná příliš netrpělivě: „Měli bychom se jít někam schovat. Nejlépe hned!“

„Modré je!“ Popadá se za břicho kulatý chlapík, jakoby neslyšel mé varování, „vždycky je modré, ať už je překryté jakýmkoliv balastem…“