Úlet / #28 Mniši jsou vlastně normální lidé

Ujímá se mne mladá mniška. Velmi pečlivě a podrobně mi vysvětluje meditační pozici. „Podlahy se dotýkají jen kolena, zadek si opřete tady o zafu,“ podává mi kulatý prosezený polštář, „a vemte si raději dva, budete to mít pohodlnější,“ natahuje se pro další. Pak pokračuje výkladem jak dýchat, kam se dívat, na které tři body si mám dávat pozor, „nechte myšlenky volně plynout, nezahánějte je, ale ani je k sobě nepoutejte. Koncentrujte se na dech, a představte si, že vydechujete jakoby dovnitř, do břicha.“ Sedám si tedy velmi pečlivě do pozice lotosového květu a hned po třech cinknutích oznamujících zahájení mi dochází, jaká to je pitomost. Nohy reagují na nezvyklou pozici téměř okamžitě. Velmi razantně sdělují své ne. Od prvních minut k sobě poutám intenzivní myšlenku na bolest kolen, lýtek i kotníků. Zoufale přivolávám dvě cinknutí oznamující přestávku na uvolnění a protáhnutí.
Čas se jak na potvoru líně táhne…