Úlet / #29 Nepřijela jsem sem umřít

Natáčím si opičáky, stromy, zajímavě tvarované liány, řeku a ještě tu tajemnou úzkou pěšinku vlnící se podél břehu. Něco se po ní rychle blíží. Paráda!, mohu si odškrtnout další safari úlovek, jen co zjistím… Co to je? Není to moc velké? Tváří se to jako ten sympatický vepřík ze Slavností sněženek… No jo fakt, divoké prase! Super! Takhle z blízka ho ještě nemám! Sakra, Mio, došlo ti, že stojíš v cestě divočákovi a nemáš kam uhnout? Vpravo řeka, kde se zřejmě chladí nějaký ten krokodýl, vlevo vysoká tráva, ve které se to dozajista hemží hady. No nazdar. Uvědomuješ si, že sloni tu nejsou jediní majitelé klů!?

„Ahoj Pepo,“ snažím se promluvit pomalým a vlídným hlasem k pašíkovi, který zastavil pár metrů ode mne a zvažuje své šance. Hovořím k němu svou mateřštinou. Někde jsem četla, že je to v podobných situacích lepší. Když mluvíte, jak vám zobák narostl, použijete nevědomky ta správná gesta, vyjádříte ty správné emoce a jste tedy srozumitelnější. „Já su Mia, víš? Z Brna, to je až v Evropě. To asi neznáš. Každopádně jsem sem nepřijela umřít. Hele, nějak se domluvíme, co říkáš?“ Pomalinku couvám, jedna noha vzad, pak druhá. Malá očka na mě hledí spíše tázavě…