Úlet / #30 Seď! Ani se nehni!

Divočina, komáři, mnoho stromů popadaných přes řeku. Kličkujeme mezi nimi, jak nám zrovna tok dovolí. Zatím se všem lodím daří respektovat zákaz přistát a vystoupit na břeh. Před námi peřejky a další strom. Obrovská koruna zabírá skoro celou šířku. Proplout můžeme jen skrze uzoučkou škvíru mezi silnými kmeny. Proud povážlivě zrychluje směrem k ní. Trefíme se? Všechny lodě před námi projely. Slávek s Kájou na nás něco křičí, ale není jim v tom hukotu rozumět. Asi vítězný pokřik.

Otáčím se na Tedíka:
„Jsi si jistý, že to zvládneme?“
„Mami!“
„Dobře.“ Tisknu Bena mezi kolena. Tuší, co nastane a chystá se opustit loď.
„Seď! Ani se nehni!“