Úlet / #36 Uvědomoval si, že to, v čem žije, je štěstí?

Je čas na kofeinové povzbuzení. Zajíždíme na benzínku přecpanou auty i lidmi všech možných značek a národností. Někdo se vrací na západ ze stejného důvodu jako my, jiný sem přijel proto, aby vyzvedl své známé, kamarády nebo příbuzné. Jsou tu i stopaři – muži, ženy, malé děti, ti obávaní „uprchlíci“. Lidé hledající bezpečí v místě, kde je nikdo nečeká a nechce. Rukojmí politiků, kteří si z jejich domova udělali válečné hřiště a z jejich životů prostředek k získávání dalších politických bodů. Stáváme se svědky dojemného setkání členů rodin, které na dlouhou dobu rozdělila válka. Silný zážitek. Kávu vzdáváme, fronta nemá konce. Znovu je na tapetě otázka taxikaření, jenže nevíme, proč dálnice stojí. Maďarská policie prý kontroluje auta. Totéž z Brna potvrzuje Amaya. Únava a racionalita vítězí nad emocemi.

„Nebudeme zbytečně riskovat.“

Prší. Krokem projíždíme kolem zmoklých rodinek putujících za svým snem o novém bezpečném životě v Evropě. Prvním dvěma dáváme naše deštníky, větrovku a plachtu z auta. Jedna z žen unaveně hledí na prázdná sedadla v našem voze. Stydím se. Vítejte v evropské realitě.