Jim

“Nejlepší terapeut má srst a čtyři nohy.”

Po poněkud náročném prodlouženém víkendu s přáteli jsme s Mirkem unaveně usedli v obýváku, dali si skleničku vína a probírali uplynulé dny. Byl poklidný, ospalý večer, dcerka byla i s naším psem na podzimních prázdninách, měla se vrátit až za týden. Ospalá, meditativní nálada pomalu vybízí k spánku… Rozdrnčí se zvonek. Proboha, co se děje? Hoří? Mirek se neochotně zvedá a po chvíli slyším z předsíně cizí hlas.

„Brej den, vám se prý ztratil pes“, oznámil mi.

„Náš pes? Ne…“ Anebo jo? No to snad ne, to by Káča zavolala.

„Ale jo, ztratil. Podle čipu je to ten váš. Westík. Jim. Na Vysočině.“

„Tam je dcera na prázdninách…“

„No vidíte, tak se vám ztratil, volali mi to z obecního úřadu, páč už se našel. A na vás nemaj kontakt, tak abych to vyřídil. Tady máte adresu a telefon.“ předává Mirkovi malý barevný popsaný lístek, loučí se a jde si po svých.

„To by nám snad Kačenka zavolala, ne?“ obracím se na Mirka.

„Jak ji znám, tak ho intenzivně hledá. Ozve se až bude jasné, že ho nenajde. Zavoláme těm lidem, ne?“

Z hovoru se dovídáme, že Jima našla malá holčička. A protože byl sám a navíc veselý a hravý, vzala si ho domů. Jenže to se nesetkalo s kladnou odezvou rodičů. „Jednak byl Jim zablácený a děsivě smrděl…“ sděluje paní do telefonu s mírným nádechem rozpaků a nesouhlasu.

„Při podzimních procházkách na venkově ze sebe vždycky dokáže vytvořit něco příšerného,“ přikyvuju.

„No a jednak rodiče holčičky pochopili,“ pokračuje paní chovatelka, „že to není běžný venkovský vořech, a vzpomněli si na mně a naše bílé mazlíky. A tak se Jim dostal k nám.“

Pokračujeme v dlouhém nadšeném hovoru, jaký mezi sebou majitelé westíků obvykle vedou. Jsou to sígři neposední, ale zlatíčka, ničeho si neváží, klidně si zdrhnou, ale nedivme se jim, jsou tak strašně zvědaví, ale všiváci to teda jsou, to jo… Pak paní pronesla větu, které nikdo, kdo Jima dobře znal, neuvěří: „Ale ten váš pejsek je strašně hodný, takhle hodného westíka jsem ještě nepoznala…“

Začínám pochybovat, že se jedná o našeho psa.

„Hodného?“ ptám se nejistě.

„No jistě, to jsem nezažila, jak se v klidu nechal vykoupat a u stříhání pěkně stál, ani ho nenapadlo vyskočit na pohovku a vůbec není vybíravý v jídle… a s našima pejskama se krásně snáší, máme zrovna štěňátka, no kdybyste viděli, jak krásně se k nim choval… a jak poslouchá na slovo, no to jsem vážně ještě neviděla…“

Tak to asi nebude náš pes. Přesto domlouvám na termín k vyzvednutí, loučím se a volám Kačence.

„Jak jsi to vůbec mohla dopustit?!?“ rozčiluju se.

No, jak. Byla si s kamarádkami zajezdit na koních a našeho milého pejsánka, nepoučitelného provokatéra, raději nechala zavřeného na statku. Tam je přece v bezpečí, není kam utéct… Pokud tedy někdo jiný, neznámý, nespolehlivý, nenechá pootevřená vrata.

Možná existují psi, kteří v takovém případě zůstanou ležet na prahu a občas, jen tak mimochodem a ze slušnosti, blafnou na kolemjdoucí. Ale po westíkovi toto chtít nelze. Jim okamžitě využil příležitosti a vydal se na průzkum. Naposled byl spatřen, jak obchází kolem statku, parfémuje se koňským hnojem a hraje si s malou neznámou holčičkou…


Když se děti vrátili z vyjížďky, překvapil je nebývalý klid. Nikdo se jim nepletl pod kopyta, nevítal je, ba se ani nedožadoval pamlsků za příkoří, které utrpěl tím, že musel zůstat doma.

Zprvu si dětičky říkaly něco ve smyslu – kam ten všivák zdrhnul? Ale s přibývající tmou přibyly i otázky: Co když se mu něco stalo? Co když ho někdo ukradl? A pak nastala temná noc a náš postelový pejsánek stále nikde. Situace se pomalu stávala zoufalou.

Druhý den se pokračovalo v pátrání. Pak se objevila stopa.

„Malý bílý… jaká to je rasa? Westík? Tady má paní chovnou stanici westíků, zkuste se zeptat tam.“

No tak to je pěkná blbost. Jim půjde na návštěvu k cizí paní jen proto, že chová westíky, neasi.

„No vidíš, a tam právě je,“ sděluji dcerce novou informaci. „Zítra kup nějakou bonboniéru a víno a zajdi si tam pro něj.“

Druhý den stojí Kačka s kamarádkou před úhledným domečkem s načančanou zahrádkou. Nesmělé zazvonění a obrovské vítání. Je to vůbec on? K holkám se vrhá jasně bílý ostříhaný výstavní elegán tak odlišný od rozježeného pankáče, který včera opustil statek. Ale jo, je to on. Ve chvíli, kdy mu došlo, že přišli jeho poddaní a už si nepotřebuje sám zajišťovat střechu nad hlavou a kus žvance do bříška, od způsobného chování definitivně upouští.

V sobotu se vrátili. Během večera se Jim stihl servat s westíkem žijícím o pár domů dál, otráveně přeměřil drahé granule v misce a jal se nenápadně ukrást sušenky z konferenčního stolku. Před spaním nahlídnu do Káčinýho pokojíčku. Z její postele na mne vykukují dvě bílá ušiska a ježatý čumák. Asi mi nikdy nebude dáno zažít ho taky jednou v roli hodného pejsánka.

…

O pár let později si prohlížím bílou chlupatou kouli klepající se na vyšetřovacím stole a odpovídám na otázky mladé veterinářky: „Jim v posledním roce slyšel čím dál tím hůř, i když klepnutí plné misky o zem mu neušlo, ať už byl v kterékoliv části bytu. Teď už nereaguje ani na to. Dnes mu nad hlavou drnčel telefon, a on ani nezastříhal ušima. Jo, v posledních týdnech působil trochu zmateně, ale hlídal si nás a výborně reagoval na gesta. Tak se asi stalo, že si nikdo z nás nevšiml, kdy ohluchl definitivně.“

Mladá veterinářka si Jima zkoumavě prohlíží, váží ho, měří teplotu, kontroluje uši, zkouší zezadu tlesknout… a nic.

„Teď po Silvestru se nám tu objevuje víc zvířat, která přišla o sluch. Petardy jsou zlo jak pro psy, tak i pro lidi. U těch mladších se to zpravidla do pár dnů spraví, ale Jim už je dost starý… Můžete ho dát dolů…“

Chlupáč na zemi okamžitě ožije, ukazuje mi, kde nechal tesař díru a klasickými westíkovskými tanečky naznačuje, že je nejvyšší čas vypadnout, než si tady někdo vzpomene třeba na injekci nebo jiná podobná zvěrstva.

Čekám na účet.

„Na to, kolik mu je let, je pořád úžasně živý,“ obrací se ke mně paní doktorka. „Možná se ten sluch už nikdy nezlepší, ale i to dokážou chovatelé zvládnout. A on evidentně chce komunikovat, je zdravý, plný života…“

Chvíli poslouchám, než mi dojde, co mi tím chce říct. Odtuším: „My to nějak zvládnem,“ a to už mi Jim zcela vážně dává najevo, že je nejvyšší čas zmizet, protože má venku něco k řešení. Ale hlavně: „Na veterině se nesluší být dýl, než je nezbytně nutné. Víš, jak to dopadlo minule, když se na poslední chvíli rozhodla, že mi ostříhá drápky…“

Jo, to vím. Však jí tehdy nechal za odměnu v ordinaci obrovskou louži. Chvatně se loučíme.

Než nasedneme do auta, jdeme se trochu projít po okolí. Co to všechno znamená? Být mu neustále na očích, aby viděl naše gesta a mohl na ně reagovat. Přistupovat k němu zepředu, aby viděl, co chceme dělat a zbytečně jsme ho nelekali náhlými doteky. Mimo zahradu konec chození na volno. Sám už neuslyší auta, ani kola, nic. A není jak ho zavolat.

Nedávno jsme byli na scifárně o komunikaci s bytostmi z vesmíru, z jiného prostředí, s jiným způsobem života, uvažováním, znalostmi, kulturou… Inspirativní film. Vychází z předpokladu, že pokud se i takhle odlišné bytosti chtějí domluvit, pokud mají obě strany zájem, podaří se.

Zkrátka – když si nějaká lingvistka z Ameriky zvládne pokecat s příšerkami z vesmíru, to by v tom byl čert, abychom my nepřišli na to, jak „mluvit“ s naší chlupatou příšerou. Dřepnu si jako v době, kdy byl Jim malé štěně. Pamatuje si, co to znamená, a přiběhne.

…

Uplynulo několik měsíců, čím dál tím častěji jsme navštěvovali veterinu, přišla nemilosrdná diagnóza a domov se postupně proměňuje ve psí hospic. Jim většinu dne prospí. Když nespí, užívá si mazlení nebo kouká co vyvádí sýkorky na balkóně. Od té doby, co neslyší, necítí potřebu jakkoliv se hlasitě projevovat, ale komunikuje o to víc – očima, čumáčkem, tlapkami. Pokorný, hodný, vděčný pejsek. Jednou ráno se přemohl a zaštěkal na mě. Dřepla jsem si k němu a hladila ho. Dokud neusnul.

Tehdy se vzbudil v nadýchaném pelíšku vedle nějakého vlčáka. Nad nimi se skláněl pudl a povídá: „Tak hoši, vstávejte, jsme povoláni k pánu Bohu na pohovor.“

Všichni tři vyběhli na zahradu a bez rozpaků zamířili k osobě, která třímala sáček s piškoty.

„Tak, milý vlčáku, copak mi o sobě povíš? Jak se ti na tom božím světě žilo?“ zaduněl zvučný hlas, který patřil k ruce nabízející pamlsek.

„Celý svůj život jsem zasvětil poslušnosti, můj pane. Sloužil jsem věrně svým pánům. Dělal jsem až do posledních chvil vše, co jsem jim na očích viděl. Myslím, že mám velice záslužnou minulost,“ pokýval hlavou německý ovčák a s vděčným pohledem přijal láskyplné poplácání.

„Proto máš místo zde po mé pravici.“

Vlčák se jako ztělesněná důstojnost hrdě posadil vedle svého nového pána a ten pokynul dalšímu příchozímu:

„A jak jsi, milý pudlíku, prožil svou pozemskou pouť ty?“

„Rozdával jsem radost a veselí, pane. Zaháněl jsem veškeré chmury a trápení, co se kolem mých páníčků objevily, a každému jsem nakonec svými kousky dokázal vykouzlit úsměv na tváři…“

„A to jsi dobře dělal, chlapče. Pojď, tvé místo je nyní po mé levici.“

Pudl si způsobně převzal svůj piškot a už se na novém místečku spokojeně tulí do klubíčka a přivírá oči blahem, když se mu dostane jemného podrbání mezi ušima.

Z prostoru před nimi se ozve sice tlumené, ale zjevně netrpělivé vyštěknutí.

„A hele, teriér,“ obrátí se tím směrem Bůh: „Copak mi o sobě povíš ty, chlupáči?“

Westie nakloní hlavu mírně na stranu, upře zrak na pána Boha a začne: „Především bych tě chtěl upozornit, že sedíš na mém místě…“