Laskavý čtenář

„Laskavý Čtenář není nikdo z lidí, které znáš; je to ztělesnění lidí, které neznáš. Ale kdybych se pokusil dát tomuto neznámému aspoň nějaké rysy, shledal bych, že si Laskavého Čtenáře nedovedu představit jako osobnost nějak zvláště laskavou, usměvavou a nadšenou; spíše bych si ho představil jako bytost velmi přísnou a zachmuřenou, která bere do ruky můj článek nebo knížku asi tak jako soudce akta. Myslím, že má dlouhý vous jako dědek Chronos; a nejhorší na něm je, že ví všechno a zná všechno, o čemkoliv píšu, neboť má všechna povolání. Jeho očím neujde žádná má chyba, neznalost, bota ani klopýtnutí; přistihne mě při všem, co si nějak popletu nebo co on zná lépe než já. Neřekne nic; ale jen mu tak obočím poškubne zlomyslná radost, že mě chytil: aha, holenku, na tohle jsi krátký. “
~ Karel Čapek, Lidové noviny, 26.3.1926

„Víte, kdo je vaším čtenářem nebo posluchačem?“ zeptal se mne před pár měsíci jeden nakladatel.
„Nevím,“ odvětila jsem, „nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela.“
„Chyba!“ zvolal a jal se mi vysvětlovat, že přece musím vědět, pro koho píšu.
Kdo je mým čtenářem? Otázka, díky které jsem se teď na pár týdnů zasekla. Místo přemýšlení o tom, jak pokračovat v novém příběhu, se zabývám tím, kdo asi čte to, co píšu, kdo poslouchá, co tu vyprávím. Několik z vás znám osobně a s mnoha dalšími jsem vyměnila alespoň pár slov. A přestože jste mi byli sympatičtí a při hodnocení knihy většinou laskaví, pořád mám někde v jádru stejné pocity, jako Karel Čapek v úvodním textu. Na jednu laskavou čtenářku ale nedám dopustit.

Když pominu své nejbližší, byla má kamarádka a kolegyně Gabka prvním člověkem, který si můj rukopis přečetl. Předala jsem jí ho uprostřed žhavého června před třemi lety s velmi malou dušičkou. Dílem netrpělivě, dílem se strachem, jsem čekala na její reakci. Jenže se stalo něco jiného. Gabka ten týden vůbec nepřišla do práce. Zrovna jsme měly počítat mzdy a chystat přiznání k DPH. Zůstala jsem na to sama a v duchu nadávala, že si někdo leží doma s rýmičkou, zatímco já nevím, kam dřív skočit. V pátek konečně zavolala.

„Je to blbý, diagnostikovali mi rakovinu prsu,“ sdělila mi nešťastně do telefonu.
„To bude dobrý, Gábi,“ snažila jsem se ji uklidnit tím nejhorším možným způsobem. „Švagrovou to potkalo taky, léčila se dva roky a už je v pořádku. Dnešní medicína…“
„Je to neoperovatelné,“ přerušila mě suše. „Přišli na to pozdě.“
Uvědomila jsem si, jak v poslední době běhala po doktorech se záhadnými bolestmi zad. Koho by napadlo, co se z toho nakonec vyvine?
„Panebože,“ uteklo mi. Pak jsem vykoktala něco ve smyslu, „kdybys něco potřebovala, jsem tu pro tebe.“ Přitom jsem zírala na obrovskou hromadu faktur, dokladů a štípaček našich zaměstnanců. Tohle sama nedám. Čeká mě náročný víkend. V hlavě mi kolovaly myšlenky, že musím rychle sehnat novou účetní, a výčitky, že chladnokrevně řeším potřeby firmy, místo toho, abych řešila potřeby kamarádky. „Potřebuješ něco?“ zopakovala jsem do telefonu.
„Potřebuju být hlavně sama a srovnat si to v hlavě. Musím si promyslet, co dál.“
Chvatně se rozloučila a já se tloukla do hlavy, že jsem tak důležitý rozhovor nezvládla.
…
V pondělí mi Gábina zavolala znovu. Sníží si úvazek, aby zvládla léčbu. Pracovat potřebuje. Jednak po smrti manžela zůstala s nejmladším synem sama a musí z něčeho žít. A jednak chce řešit taky něco jiného, než nemoc. Něco smysluplného dělat. Chodit mezi lidi. Domluvily jsme se, že to zkusíme. Kdyby přestávala zvládat, řekne mi včas. Doma mi moje partnerka nabídla, že by jeden den v týdnu na účtárně vypomohla. Klaplo to a pár měsíců jsme celou agendu v pohodě zvládaly. Jen na ten rukopis nezbyl čas ani nálada.
Začátkem listopadu jsme stíhat přestaly. Firma rostla a s ní i množství práce. Gabka měla čím dál tím větší výpadky a v prosinci už nepřišla. Setkaly jsme se až na vánočním večírku.

„Gábi, takhle to dál nejde,“ povídám.
„Já vím,“ přerušila mě rychle. „Já se strašně snažím, ale nejde to. Musím skončit. Odešla bych už dřív, ale nechtěla jsem tě v tom nechat samotnou.“
„No moment, já to měla přesně obráceně. Bylo mi blbý hodit tě přes palubu a hledat někoho nového.“
Obě na sebe překvapeně zíráme. Jsme to ale můry. Vycházely bychom si vzájemně vstříc až do úplného sebezničení.
„A víš aspoň o někom? Já ho klidně zaučím…“
Náhradu jsme našly během pár dnů. Sestřenice Hanka zrovna hledala práci na zkrácený úvazek, s Gabkou se rychle spřátelila a brzy se naučila vše, co bylo potřeba.
Po pár týdnech mi Gabka zavolala: „Ta tvá kniha se mi líbí. Jen tam nerozumím některým těm pasážím o buddhismu.“
„Kterým?“
Dala mi pár otázek a já se jí pokusila co nejlépe odpovědět. „No vidíš, teď to tam takhle pěkně napiš,“ ukončila náš rozhovor. „A bude to ono.“
…
V následujícím roce prošla Gabka chemoterapií a bioléčbou. Jednou se na nás přijela podívat.
„Už jsi to vydala? Chtěla bych jeden výtisk.“
„Ten rukopis? Ne. Mám strach, že to nebude nikoho zajímat.“
„Určitě bude. Normálně to nabídni do nakladatelství, někdo po tom rozhodně sáhne.“
„Myslíš?“
„No jasně. Přece jsi to nepsala zbytečně.“

Zdálo se, že se jí daří mnohem lépe. A my zrovna dostali na starost účetnictví jedné malé firmy.
„Jak jsi na tom, Gábi? Nemáš pár hodin v měsíci čas na trochu práce?“ nabídla jsem jí to.
Byla ráda. Já taky. „Jen nesmíme udělat tu samou chybu, co minule. Pokud to nepůjde, dáš mi vědět, jo?“
„Jasně,“ řekla vesele. „Ale myslím, že to půjde.“

Po pár měsících jí hlásím: „Tak mě buď odmítli, že se jim nehodím do edičního plánu, nebo se neozvali vůbec.“
„No jo no,“ odpovídá Gabka, „Ono to je na dlouhé lokte, prý trvá strašně dlouho, než přijmou rukopis od někoho nového a neznámého. Ale to neznamená, že ta tvá kniha není dobrá.“
„Popravdě, už si tím nejsem tak úplně jistá.“
„Je. Věř mi, že je. Občas se k ní vracím.“
„Fakt? Děkuji. Přijdeš na vánoční večírek?“
Přišla.

„Přemýšlela jsem o podcastu, Gábi,“ odpověděla jsem během večera na dotaz, co je s knihou. „Že to postupně namluvím a zveřejním tímto způsobem. Technicky bych to snad zvládla.“
„No to je skvělý, proč to ještě neděláš?“
„Popravdě, já se lekla svého hlasu. Mám dojem, že šíleně huhňám a mám sykavky.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že Gábina už roky hraje ochotnické divadlo, „vidíš, ty bys mi mohla poradit, jak na to.“
„To víš, že jo. Jednak je třeba pít, ale ne sladké, protože pak se ti lepí rty. Párkrát se před řečí zhluboka nadechni. Taky bys možná měla procvičovat jazyk. Jako u logopeda. Řekni třeba: Strýček Šusta sušil švestky v Sušici u sušičky.“
„Strýček Šusta sušil švestky v Sušici u sušičky. Ty bláho,“ směju se.
„To bude v pohodě. Pak se mi zdá, že když mluvíš, tak strašně drmolíš a lidé nestíhají vnímat, co říkáš. Vždycky je lepší mluvit pomaleji.“
„Budu na to myslet.“
„A zjednoduš si věty v textu. Máš tam strašně dlouhá souvětí, než je přečteš, každý zapomene, kde jsi začala.“
Přidala ještě několik rad a já podle nich natočila přes svátky prvních pár dílů.
…
Uběhl další rok. Zvládli jsme první i druhou covidovou vlnu. Člověk do té doby netušil, co všechno se dá bez problémů udělat elektronicky. I vánoční večírek proběhl tentokrát spíše virtuálně. Gabka hlásila, že po novém roce přejde na ozařování, protože jí objevili nové ložisko. Zněla optimisticky, dnešní medicína dokáže zázraky.
Po novém roce zatelefonovala.

„Holky, já to dostala. Jsem pozitivní.“
„Jak pozitivní?“
„Na covid, zatím se to projevuje jako taková horší chřipka, ale mám docela strach.“
Po zkušenostech z rodiny radím: „Popros děcka, ať ti dovezou z lékárny oxymetr. A jakmile by ti padla hladina kyslíku pod 93, volejte záchranku.“

Nebylo to potřeba, Gábinu odvezli hned další den do nemocnice. S covidem se porvala statečně a po měsíci se vrátila domů. Další měsíc se z toho dávala dohromady. Jen na léčbu ozařováním už bylo pozdě. Nechtěla se o tom moc bavit. Hlásila mi, že si převzala zpět práci, ve které jí během nemoci zastoupila kolegyně Hanka. Už to prý zvládne sama.
„Hele, teď už jsi přes ten podcast trochu známá. Zkus tu knihu nabídnout do nakladatelství znovu.“
„To je takový blbý, ne? Připadala bych si, jako vtěrka.“
„Houby vtěrka, víš kolik takových věcí dostávají? Člověk se musí připomínat, jinak neprorazí.“
V dubnu po dlouhé době přijela na firmu. „Letos byla dlouhá zima, tak jsem vám dovezla sluníčko, děcka,“ hlásila vesele.
„Bylo by fajn, kdyby tu zase mohla pracovat s námi,“ povzdechla jsem si po pár dnech nahlas v kanceláři. Hanka se na mě překvapeně podívala:
„To už asi nepůjde, říkala mi, že je to špatný.“
Zhruba za týden jsem Gábině volala do nemocnice s několika pracovními dotazy. Snažila se mi vysvětlit mnoho věcí, ale nešlo to, nebylo jí dobře.
„Nevadí, Gábi, zavolám, až ti bude líp, a probereme to. Drž se.“
…
Je konec května, 2021. Sedím tu nad rozpracovaným účetnictvím jedné malé firmičky. Musím uzavřít předchozí rok a nějak dotáhnout poslední dépéháčko. Snažím se naučit program, ve kterém Gábina pracovala. Snažím se proniknout do jejího systému, do způsobu uvažování. Procházím dokument po dokumentu. „Aha, tak takhle jsi to udělala,“ raduji se pokaždé, když se mi podaří vyřešit nějaký záhadný zádrhel a mrknu nahoru. „Neboj, Gábi, my to tu zvládnem. A díky.“