Jak se píše anotace?

Ne a nedaří se. Trápí mne anotace ke knize Úlet. Už hodnou chvíli tupě zírám z okna. Copak lze příběh o tři sta stranách smrsknout do jednoho odstavce? Dobrá, uvařím si kafe, dám si do něj kopeček zmrzliny, prolistuji rukopis a třeba na něco přijdu…

„…Vlastně tam píšu o Srí Lance a něco málo o buddhismu. A taky o své orientaci a o nás.“
„Cože?! Ty ses zbláznila!“
„Proč? Je to dobrá terapie. Hodně věcí mi to ujasnilo.“
„Ale je to obrovský zásah do soukromí! A nejen do tvého, Mio, uvědomuješ si to?“
„Není. Situace a zkušenosti ti možná budou trochu povědomé, ale jednotlivé postavy, to nejsou nakonec reální lidé. Představují spíš typy, se kterými se setkáváme. Navíc se zcela vymkly kontrole a dělají si, co chtějí. Neberou ohled na to, o čem chci psát.“
„To chci vidět!“
„No vážně. Třeba ta, kterou jsem chtěla psát podle tebe, víš, čím nakonec je?“
„Bojím se zeptat?“
Odpovím jí.
Tázavý pohled se mění v nesouhlasný: „To jsem nikdy nedělala!“
„Tak vidíš. A teď si představ, že mě donutila sednout za volant.“
„Ty jsi taková kecka! Kdybys sama nechtěla, nikdy to neuděláš. Chceš to vydat?“
„Vlastně ani nevím. Bavilo mě to psát. Vezu ti první verzi. Zajímá mě tvůj názor.“
„Kolik toho je?“
„Není to dlouhý a stejně tu nemáš co dělat.“
„Proto tu taky jsem!“
„Vždyť už se tu musíš nudit.“
„Tohle je skutečný život, Mio. Nosit vodu, štípat dříví. Cokoliv víc je zbytečné.“