„A už bych chtěla jen, abych mohla být sama sebou. Helenou Čapkovou.„
„…inu stará bába, která ubíjí čas psaním kroniky o svém rodu. A dokonce má být vytištěna. Je to hotový tlustospis. A má vadu, že nebude celý. Ale nelituji. Psát např. o protektorátě atd. se mi příčí. A říkám si, že čtenáři mají spíš potřebu optimismu. Vždyť knižní trh by byl tak přesycen vzpomínkami na všechny ty prožité hrůzy. A nikdo už nestojí o takovou četbu. Zato vzpomínky na dětství a mládí mívají úspěch, jsou-li s troškou humoru a svěží.“
~ Helena Čapková
Moje babička milovala Čapky. Všechny. A tak mne obklopila jejich pohádkami. Líbily se mi. Dlouho byl mou jedničkou Josef, Karlovy pohádky jsem začala číst až v první třídě. Mnohem později jsem vzala na vědomí i jejich sestru Helenu. Opomíjená, neznámá, málo čtená. Knihu Moji milí bratři, jsem původně četla jen ze zájmu o Karla a Josefa.
Můj pohled na ni změnil doslov Eduarda Martina. Díky němu jsem pochopila, že tahle žena v sobě skrývá podobný potenciál, jako její sourozenci. Nevyužitý potenciál. Nebo využitý jinak? Nedostalo se jí vzdělání, jaké si přála. Na přání své matky se ve velmi mladém věku vdala, vychovala dvě dcery, snažila se plnit roli, jaká se od ní tehdy očekávala. Psala, četla a vzdělávala se jen ve volných chvílích. A to nestačilo.
Znovu si pročítám texty o Heleně Čapkové. Texty plné obdivu k tomu, jak velkou statečnost projevila za protektorátu i v padesátých letech. Kritiky jejích knih. A také vzpomínky její dcery, političky Heleny Koželuhové, která svou matku nijak nešetří. To vše v mých očích vytváří obraz kurážné ženské, která občas chybovala, ale v zásadních věcech se nemýlila. Nikdy se nebála zastat svých blízkých. Přestože to znamenalo postavit se dvěma diktaturám.
Škoda, že se nenarodila o sto let později. Mohli jsme tu dnes mít skvělou klavíristku, skladatelku a/nebo světovou spisovatelku.
„…inu stará bába, která ubíjí čas psaním kroniky o svém rodu. A dokonce má být vytištěna. Je to hotový tlustospis. A má vadu, že nebude celý. Ale nelituji. Psát např. o protektorátě atd. se mi příčí. A říkám si, že čtenáři mají spíš potřebu optimismu. Vždyť knižní trh by byl tak přesycen vzpomínkami na všechny ty prožité hrůzy. A nikdo už nestojí o takovou četbu. Zato vzpomínky na dětství a mládí mívají úspěch, jsou-li s troškou humoru a svěží.“
~ Helena Čapková
Moje babička milovala Čapky. Všechny. A tak mne obklopila jejich pohádkami. Líbily se mi. Dlouho byl mou jedničkou Josef, Karlovy pohádky jsem začala číst až v první třídě. Mnohem později jsem vzala na vědomí i jejich sestru Helenu. Opomíjená, neznámá, málo čtená. Knihu Moji milí bratři, jsem původně četla jen ze zájmu o Karla a Josefa.
Můj pohled na ni změnil doslov Eduarda Martina. Díky němu jsem pochopila, že tahle žena v sobě skrývá podobný potenciál, jako její sourozenci. Nevyužitý potenciál. Nebo využitý jinak? Nedostalo se jí vzdělání, jaké si přála. Na přání své matky se ve velmi mladém věku vdala, vychovala dvě dcery, snažila se plnit roli, jaká se od ní tehdy očekávala. Psala, četla a vzdělávala se jen ve volných chvílích. A to nestačilo.
Znovu si pročítám texty o Heleně Čapkové. Texty plné obdivu k tomu, jak velkou statečnost projevila za protektorátu i v padesátých letech. Kritiky jejích knih. A také vzpomínky její dcery, političky Heleny Koželuhové, která svou matku nijak nešetří. To vše v mých očích vytváří obraz kurážné ženské, která občas chybovala, ale v zásadních věcech se nemýlila. Nikdy se nebála zastat svých blízkých. Přestože to znamenalo postavit se dvěma diktaturám.
Škoda, že se nenarodila o sto let později. Mohli jsme tu dnes mít skvělou klavíristku, skladatelku a/nebo světovou spisovatelku.
Komentáře
Okomentovat