„Ta písnička už je vaše, ale já ji mám navždy přirostlou jako batůžek, to už mi asi zůstane.“
~ Marta Kubišová
Hlásím se. Znám a umím nádhernou písničku z té desky, co mají rodiče schovanou až úplně dole pod všemi ostatními. Vždycky odpoledne, než přijdou z práce, si ji pouštím. Hodně nahlas a s otevřenými okny, protože tohle v rádiu nikdy nehrají. A přitom je to tak krásný. To prostě musíte slyšet, lidi…
„Tak nám ji pojď zazpívat.“
No nazdar. Zpívat před celou třídou. To jsem nedomyslela. Rozklepou se mi kolena. Pomalu se šourám před tabuli. Nesmím to zvorat, nesmím to zvorat, nesmím to zvorat…
„Ať mír dál zůstává s touto krajinou…,“ spustím.
„No to snad nemyslíš vážně?“ rozkřikne se učitelka. „Vrať se do lavice…“
Skloním hlavu a jdu si sednout. Proč se rozlobila? Co jsem zase udělala špatně? Taková ostuda. Přece jsem nezpívala falešně…
Ve 2.C mi některé věci ještě moc nedocházely. Ale s touto zkušeností přišel první tísnivý pocit nesvobody. A poznání, že některé věci u nás nejsou v pořádku. Minimálně soudružka není tak úplně košer. A ta deska ze skříňky na dlouhou dobu zmizela. To mě mrzelo nejvíc.
Sametová revoluce mne zastihla v osmnácti letech. Na okamžik, kdy jsem v televizi (tedy ne někde potajmu, pokoutně, ale zcela veřejně) uslyšela hlas Marty Kubišové a její Modlitbu, nikdy nezapomenu.
...
Komentáře
Okomentovat