Bytost, ke které se všichni mohutně vyjadřují, ale nikdo ji nenechá mluvit.
„To je nová kapela, babi.“
„A tak. A jak ta kapela k tomu jménu přišla?“
„Nevím. Proč?“
„Protože si tak říkala jedna malířka. Slavná česká malířka. Nebo malíř? Občas o sobě mluvila v mužském rodě. Byla známá po celém světě. Tu byste taky měli znát, kruci. Nikdy jsi o ní neslyšela?“
„Fakt ne.“
„Málo nakukuješ do knihovny,“ tahá babička stařičkou knížečku a hned ji zase vrací zpět, „tohle ještě pro tebe není,“ brblá si pro sebe, ale v ruce jí zůstává malý karton, který byl uložen hned vedle knihy. Je na něm obrázek zvláštní snové dívky se síťkou na motýly.
„Ty jo, to je paráda. Takhle bych chtěla umět malovat. Máš ještě něco?“
„Toyen odešla hned po válce na západ. Do Francie. Tady se o ní od té doby spíš mlčelo.“
„Proč, když byla tak slavná?“
„Byla trochu zvláštní. Neměla tak úplně jasno, kým vlastně je. Biologicky žena, ale tvořila a vystupovala jako muž. To se občas lidem stane, že se jim nesejde hlava s tělem. A taky si nebrala moc servítky. Co na srdci, to na jazyku. Komunisti tohle neměli rádi. Nečekalo by ji od nich nic dobrého. To nejmenší, co mohli lidem udělat, bylo jejich naprosté vygumování z veřejného života. U ní se jim to evidentně podařilo. Je uznávaná v celém světě a tady, v jejím domově, ji vaše generace už vůbec nezná. Je to ostuda.“
„A vždyť to není pravda! Teď se po ní jmenuje ta kapela!“
„To možná ano, ale ty jsi netušila, proč se tak jmenuje. Ví to někdo z tvých kamarádů?“
V podstatě si stále nejsem jistá, jestli sem Toyen zařadit, jestli sem patří. Těžko říct. Byla to hodně rozporuplná osoba. Člověk bez pravidel, bez hranic a limitů, svobodný a neuchopitelný v životě i v tvůrčím světě. Jako volný proud myšlenek, které tečou mezi realitou a fantazií a nebojí se vyjádřit a otevřít nové perspektivy.
Komentáře
Okomentovat