„To není tak jednoduché, človíčku. Nejdřív si o tom něco přečti a pak můžeme diskutovat.“
~ Jaroslava Zelenková
„Došly ti nápady?“
„Ne. Žen by bylo dost, ale kterou z nich vybrat teď?“
„Mám dojem, že těch devět žen, které jsi dosud nakreslila něco spojuje.“
„Vzpomínky na dětství.“
„Hm. Kdo tě tehdy ovlivnil nejvíc?“
„Nejspíš babička, Jaroslava Zelenková. Jenže co o ní napsat? Dnes už ji málokdo zná. Byla to obyčejná ženská. Měla ráda Čapky, Trnku, Osvobozené divadlo…“
„Obyčejná teda nebyla! Ovládala slovem i písmem šest jazyků, udržovala si obrovský přehled o světě a jako jedna z mála žen to za první republiky dotáhla až na doktorát z chemie.“
„To jo, ale vědecká kariéra z toho nebyla. Nakonec učila na brněnském Biskupském gymnáziu. Jen krátce, než ho zavřeli nacisti. A pak chvilku po válce, než ho zavřeli komunisti.“
„Jejího otce zabili při pražském povstání. A německy mluvícího manžela odmítli pustit do Československa…“
„Přitom on aktivně bojoval proti Hitlerovi, zatímco ti chlapíci, co ho odsud vypoklonkovali, makali do poslední chvíle v brněnské Zbrojovce pro Německo… Jenže já chtěla psát o babičce.“
„Jasně, tím jsme se dobrali k tomu, že tu zůstala na všechno úplně sama. Jen s dospívajícím bratrem a naší mámou, které tehdy byly dva roky. Bez práce a s cejchem manželky odsunutého Němce.“
„Rakušana.“
„To tehdy bylo fuk. Neměla to jednoduché.“
„Ale zvládla to.“
„To teda jo…“
…
„Hele, a nestačilo by napsat, že to byla fajn ženská? Laskavá, usměvavá, skromná.“
„A že nás měla ráda.“
„A my jí.“
Komentáře
Okomentovat