„Síla přírody formovala vyšší typ našeho druhu: typ úplného lidství. A tak se stalo, že když konečně spadly okovy, jež tak dlouho neslo jedno z pohlaví, nejen toto pohlaví, ale i to druhé povstalo k vyšší lidské důstojnosti.“
~ Bertha von Suttner
„Tak to vidíš. Chudák Čapek se jí nedočkal, ale ten Seifert nakonec ano.“
„Koho, babi?“
„Nobelovy ceny.“
„To by mě docela zajímalo, jak se o něm na západě dozvěděli, když je zakázanej.“
„On nesmí publikovat tady, na západě je zřejmě o jeho tvorbu zájem. A to je dobře.“
„Nobelovka, to už je něco. To je od nás první, ne?“
„Ještě Heyrovský. Za chemii. Ale úplně první, kdo ji od nás získal, byla žena…“
„Fakt?“
„Opravdu. Ještě za Rakouska. Dokonce vyrůstala tady, v Brně.“
„Ty jo, kdo to byl?“
Bábi vytahuje z knihovny stařičkou předválečnou encyklopedii:
„Najdi si heslo Bertha von Suttner…“
Po chvíli už louskám:
„Milá baronko, přítelkyně!
Právě jsem dočetl vaše obdivuhodné mistrovské dílo. Říká se, že existuje dva tisíce jazyků. Už devatenáct set devadesát devět by bylo příliš mnoho. Ale určitě neexistuje žádný, do něhož by Vaše nádherné dílo nemělo býti přeloženo, aby je lidé četli a přemýšleli o něm. Kolik času jste potřebovala na ten zázrak? Řeknete mi to, až budu mít tu čest a štěstí, abych Vám stiskl ruku, jež vede tak bděle válku proti válce. Přesto nemáte právo volat ‚Odzbrojte!‘, protože sama používáte zbraně. Ovšem samozřejmě ty Vaše, šarmantní styl a velikost myšlenek, dostřelí mnohem dál, než pušky, kanóny, děla a všechny ty ostatní pekelné stroje.
Navždy Váš a více než navždy
Alfred Nobel“
...
~ Bertha von Suttner
„Tak to vidíš. Chudák Čapek se jí nedočkal, ale ten Seifert nakonec ano.“
„Koho, babi?“
„Nobelovy ceny.“
„To by mě docela zajímalo, jak se o něm na západě dozvěděli, když je zakázanej.“
„On nesmí publikovat tady, na západě je zřejmě o jeho tvorbu zájem. A to je dobře.“
„Nobelovka, to už je něco. To je od nás první, ne?“
„Ještě Heyrovský. Za chemii. Ale úplně první, kdo ji od nás získal, byla žena…“
„Fakt?“
„Opravdu. Ještě za Rakouska. Dokonce vyrůstala tady, v Brně.“
„Ty jo, kdo to byl?“
Bábi vytahuje z knihovny stařičkou předválečnou encyklopedii:
„Najdi si heslo Bertha von Suttner…“
Po chvíli už louskám:
„Milá baronko, přítelkyně!
Právě jsem dočetl vaše obdivuhodné mistrovské dílo. Říká se, že existuje dva tisíce jazyků. Už devatenáct set devadesát devět by bylo příliš mnoho. Ale určitě neexistuje žádný, do něhož by Vaše nádherné dílo nemělo býti přeloženo, aby je lidé četli a přemýšleli o něm. Kolik času jste potřebovala na ten zázrak? Řeknete mi to, až budu mít tu čest a štěstí, abych Vám stiskl ruku, jež vede tak bděle válku proti válce. Přesto nemáte právo volat ‚Odzbrojte!‘, protože sama používáte zbraně. Ovšem samozřejmě ty Vaše, šarmantní styl a velikost myšlenek, dostřelí mnohem dál, než pušky, kanóny, děla a všechny ty ostatní pekelné stroje.
Navždy Váš a více než navždy
Alfred Nobel“
...
Komentáře
Okomentovat