„Nenaučili se ještě považovati ženu za svobodného člověka s vlastní vůlí, s potřebou samoty,
s chutí po vlastním duchovním životě.“
~ Milena Jesenská
„Ale byli svobodní, měli demokracii,“ snažím se oponovat.
„A z nějakého důvodu si jí přestali vážit. Místo demokratů si v posledních svobodných volbách zvolili komunisty. A proto jsme dnes tam, kde jsme,“ vzdychne.
„Protože nevěděli, co jsou komanči zač.“
„Ale věděli. Měla by sis pročíst tohle,“ vytahuje ze skříně starý kufr plný zahnědlých výtisků týdeníku Přítomnost. Jsou svázané stuhou do pravidelných balíčků označených letopočtem. Podává mi pár výtisků: „Jestli ti mohu poradit,“ píše na papír několik jmen, „přečti si články těchto autorů. Nikam to nenos a nikomu to neukazuj. Až si je projdeš, můžeme se bavit dál. To už budeš vědět, proč lidé v šestačtyřicátém dobrovolně volili komunisty a pár let před válkou fašisty.“
Dívám se na jména na papíře. Je mezi nimi jediná žena. Milena Jesenská. Intuitivně začínám jejími texty. I dnes jsou přehledné, lidské, ze života. Jesenská pozorně sledovala dění kolem sebe, mluvila s lidmi z celého společenského spektra, snažila se dostat hluboko pod povrch věcí a dějů. Dokázala srozumitelně sdělit, co a proč se děje, a předpovědět, jaké důsledky to bude mít.
Po pár dnech se babička ptá, jestli jsem si už něco přečetla. Jasně, že jo, kývnu hlavou: „Pokud se jednou stanu novinářkou, chtěla bych psát jako Milena Jesenská.“
Komentáře
Okomentovat