„Každý člověk má nějakou chybu a nějakou zvláštnost. Musíš se tedy naučit je snášet, aby i s tebou lidé strpení měli.“
~ Božena Němcová (Z korespondence synovi)
„Já si ještě musím dočíst jedenáctku, na tu jsem ani nemrkla,“ hlásím.
„Jedenáctka? To je Božka, tu dáš aj bez toho,“ mávne rukou Jana. „A navíc, jaká je pravděpodobnost, že si vytáhneš zrovna tu? Aha?“
„To je fakt, už na to kašlu, ňák to dopadne,“ mávám nad tím rukou a prohlížím si stolek s občerstvením. „Ale tohle vypadá moc pěkně, pojď k mamince,“ beru si z talíře čokoládový rohlíček.
„To je pro učitele!“ Brzdí mě Jana.
„Kurňa, nemůžete být chvíli zticha?“ sykne Svaťa a snaží se soustředit na text v sešitu.
Z pootevřených dveří se ozve mé příjmení. Vcházím dovnitř a z plátěného pytlíčku opatrně vytahuji kartičku s číslem maturitní otázky. Škodolibě se z ní na mě směje … chvilka napětí … červená jedenáctka, jak jinak.
O pár let později se výtečně bavím u jiných maturit. Tentokrát v mocenské pozici učitele chroupám čokoládové rohlíčky bez vyčítavých připomínek a poslouchám, že Babička je o babičce, jak měla ty husy, králíky a včely, u kterých pak plakávala Libuška Šafránková…
A o pár dalších let později přemýšlím nad tím, jak to kurnikšopa ta Božena Němcová dělala? Jak dokázala napsat úspěšná a často citovaná díla, živá ještě v jednadvacáteém století, při čtyřech dětech, ve finanční nouzi, bez podpory nejbližšího okolí, myčky, automatické pračky, počítače a dalších vymožeností současného světa?
...
„Jedenáctka? To je Božka, tu dáš aj bez toho,“ mávne rukou Jana. „A navíc, jaká je pravděpodobnost, že si vytáhneš zrovna tu? Aha?“
„To je fakt, už na to kašlu, ňák to dopadne,“ mávám nad tím rukou a prohlížím si stolek s občerstvením. „Ale tohle vypadá moc pěkně, pojď k mamince,“ beru si z talíře čokoládový rohlíček.
„To je pro učitele!“ Brzdí mě Jana.
„Kurňa, nemůžete být chvíli zticha?“ sykne Svaťa a snaží se soustředit na text v sešitu.
Z pootevřených dveří se ozve mé příjmení. Vcházím dovnitř a z plátěného pytlíčku opatrně vytahuji kartičku s číslem maturitní otázky. Škodolibě se z ní na mě směje … chvilka napětí … červená jedenáctka, jak jinak.
O pár let později se výtečně bavím u jiných maturit. Tentokrát v mocenské pozici učitele chroupám čokoládové rohlíčky bez vyčítavých připomínek a poslouchám, že Babička je o babičce, jak měla ty husy, králíky a včely, u kterých pak plakávala Libuška Šafránková…
A o pár dalších let později přemýšlím nad tím, jak to kurnikšopa ta Božena Němcová dělala? Jak dokázala napsat úspěšná a často citovaná díla, živá ještě v jednadvacáteém století, při čtyřech dětech, ve finanční nouzi, bez podpory nejbližšího okolí, myčky, automatické pračky, počítače a dalších vymožeností současného světa?
...
Komentáře
Okomentovat