Vetřelec! ječíme unisono. Musím být slyšet, aby si mě všimli. To mě pak někdy pohladí. Nebo mi hodí míček. Nebo na mě něco zařvou. Zkrátka si mě všimnou. Občas někoho odvedou. Možná na procházku venku, v trávě… To chci. Jenže – neumím chodit na vodítku, nesnáším obojek a bojím se cizích lidí. A někteří z kámošů se už nikdy nevrátili.
Miluju běhání ve vysoké trávě! Tady je jen beton a vysoká zeď. Za ní bývalo těžko a nevlídno. Déšť a sníh. Vlezlé vlhko. Nikdy vám tam pořádně neuschne kožíšek a pořád se klepete zimou. Když konečně najdete teplé místečko a usnete, zařve na vás hluboký hrubý hlas, obrovská pracka vás zdvihne za kůži a mrskne s vámi obloukem do rozbahněného příkopu, ze kterého se drápete dva dny.
Crrrrr…
Už skříply dveře. Cizí pach. Nemám být radši ticho? Jasně, že jo. Nejsem tu.
„Zojinko! Pojď sem, holka.“
„Nendu!“ vrčím.
„Podívej, máme tu míček!“
Míček? Vykouknu. Proti mě dřepí cizí ženská. Ta naše se mě pokusí drapnout. Rychle se prosmýknu, lapnu míček a odběhnu co nejdál od nich.
„Ty jsi teda mrška,“ zdvihne obočí ta cizí. Je trochu při těle, moc toho asi nenaběhá. V pohodě jí uteču. Hmm, má mlsíky, potvora. Dáš mi? A budeš mi házet míček? Opatrně jí ho přináším. Je docela šikovná, hned ví, co s ním. Nosím jí ho znovu a znovu, ale teď už pro něj nepoběžím. Zajímá mě voňavý obsah její kapsy. Pokusí se mě pohladit.
Dobrá, není úplně dokonalá, ale zkusím to s ní.
Komentáře
Okomentovat