02. Letadlo

Sedím v setmělém sálu. Na plátně vedle jeviště se střídají černobílé fotografie zničeného města. Takových obrázků jsem v poslední době viděla až moc. Ze Sýrie, Ukrajiny, Gazy… a teď z Hodonína ve čtyřiačtyřicátém. Na jeviště přichází kluk. Hraje si s kopačákem a bezelstně sleduje letadlo. Vím, co přijde. Všichni to vědí. Hodonínské nádraží nahradí původní cíl, protože se spojenci nedostanou kvůli počasí do Slezka. Výsledkem je město v troskách, sto padesát mrtvých Čechů, dva Slováci, dvanáct Němců a patnáct německých vojáků. Mezi nimi sedmák, kolem kterého se příběh na jevišti točí, a pár jeho kamarádů.
Kluka střídá americký pilot. Tvrdí, že svůj náklad musí někam shodit, jinak nedoletí zpět do Itálie. Tohle místo bylo zvoleno jeho nadřízenými jako náhradní cíl. A že je kolem hustě obydlená oblast? Tak především, obydlená kým? Nepřáteli. Většina z nich stojí za Hitlerem. V celém protektorátu ho nadšeně vítali, viděl to na fotkách. Existuje tady vůbec někdo, kdo by se tomu šílenci s knírkem postavil? Těžko. O tom by se vědělo.
Konec, potlesk a rychle domů. Téma bylo příliš živé. Aktuální. Bolestné. Jdu se projít se psy za město. Nad námi zaburácí letadlo. Instinktivně se přikrčím. Dost. Chce to změnit prostředí, náladu, myšlenky. Mrknu do mobilu. Známý zrovna píše, že bombardování je nezbytné, jinak se míru nedocílí. A že se tak děje v hustě obydlené oblasti? Tak především, je obydlená kým? Blázny, kteří si zvolili psychopaty. To jsme všichni viděli. Existuje tam vůbec někdo, kdo by se jim postavil? Těžko. O tom by se vědělo.