„Ahoj Zazube, jak se máš?“
„Dost blbě. Došly mi lentilky,“ odpovídá ještěr smutným hlasem a na okamžik připomíná Marvina ze Stopařova průvodce po galaxii.
„Náhodou tu jedny mám,“ vytahuju z kabelky modrou krabičku.
„Super,“ sáhne po nich malá ručka a vysype je do plastové misky. „Teď můžeš vrátit Zaokovi tu červenou, Zazube.“
„Jakému Zaokovi?“
„Tohle je Velký Zaoko, teto,“ šeptá tajemně David a s napjatým výrazem vytáhne ze zásuvky pod postelí obrovskou oranžovou opici. „Je starý, strašlivě moudrý a umí magickou formuli.“ Přisune okatý plyšový ksichtík k Zazubovi a hlubokým výhružným hlasem zachraptí: „Tak co, už máš červenou lentilku? Vrať mi ji!“
„Nevrátím, červená tu vůbec není!“ vyjekne překvapeně Zazub a David ke mně vyčítavě zdvihne oči: „Jsou tu jen hnědé, béžové a bílé!“
„A nestačí ti třeba béžová, Zaoko?“ přistupuji na Davidovu hru.
„Vyslov magickou formuli,“ ozve se chraplák.
„Prosím?“
„Vidím, že ji znáš. Kdyby ne, platí oko Zaoko,“ strčí mi David jednou ručkou pod nos plyšáka, „a zub Zazub,“ přidá druhou rukou ještěra.
„Co to zase plácáš, Davídku?“
„Protože Zazub mi za každý vypadlý zub zaplatí lentilkama.“
„Radši mi neříkej, čím a za co ti platí Zaoko.“
„Nic platit nemusí. Umí magickou formuli. Ale odnáší mi hračky, který si večer zapomenu uklidit.“
„A vrátí ti je?“
„Musím vždycky splnit úkol od mámy. A říct magickou formuli.“
„Ty s tou tvou magickou formulí,“ cvrnknu ho jemně do nosu. Pak se obrátím k opici: „Prosím, Zaoko, vezmi si jinou lentilku nebo ještě chvíli počkej.“
Komentáře
Okomentovat