Má recht. Je to nádhera. Stačí slabá půlhodinka vlakem, pár kiláků pěšky, a z husté brněnské atmosféry se rázem dostáváte do svěžích lesnatých končin.
„Hele, Asfalt!“ ukazuje Grizly do údolí. „Zase zatmí.“
„Kdože?“
„Náš Asfalt,“ otáčí se ke mně Tom, „Ty ho neznáš?“
„Jak by mohla? Vzal jsem ji sem poprvé a v hospodě se ještě nepotkali,“ vysvětluje Kuba, zde přezdívaný Barbucha. Snad mi to jednou vysvětlí. Cloním si rukou oči a sleduji pomalou postavičku. Vláčí obrovskou krosnu a občas podivně zavrávorá.
„Neměli bychom mu jít pomoct?“
Reakce chlapců je všeříkající: „To snad ani ne.“ „Se mám rád.“ „By ti nejspíš nepoděkoval.“
„Pojď mi raději pomoct rozdělat oheň,“ mávne na mě Anežka. Po chvíli zašeptá: „Už není nejmladší. Táhne mu na čtyřicet, má zničený koleno a občas ztratí balanc. Sem to zvládá v pohodě. Nechce, aby mu někdo pomáhal. Proto jezdí pozdějším vlakem…“
„…a pak se sem táhne, jako asfalt.“
„Nech toho, Tome.“
…
Obloha zčervená, před srubem se rozezní struny kytar, od ohniště zavoní čaj s rumem a špekáčky. Z lesa zapraskají pomalé těžké kroky. Přichází usměvavý vousáč. V ruce nese mou termosku, z kapsy vytahuje Grizlyho cigára a zapalovač: „Jsem se zastavil na odpočívadle, a co nevidím? Kohopak to je?“
Pak se obrátí na Toma, který si kousek dál staví jednoduchý přístřešek na noc: „Ukaž, pomůžu ti to pořádně upevnit.“
Pozn.: Asfalt, řecky ἄσφαλτος (asfaltos), z řeckého ἀσφαλτίζω => upevňuji
Komentáře
Okomentovat