08. Strana

Milé děti, ještě před pár lety jsme neměli v autě navigaci, přesto jsme dokázali procestovat kus světa. Neobešlo se to samozřejmě bez nejrůznějších úžasných dobrodružství, ale ta nakonec zažijete i s tou vaší báječnou GPSkou. Její funkci obvykle zastával spolujezdec, který sledoval trasu a snažil se pomocí sporadicky se vyskytujících ukazatelů a autoatlasu odhadnout, odkud přicházíme, kam směřujeme a kde se nejspíš právě nacházíme. Mně osobně toto poslání nedělalo až takový problém. V turistickém oddílu jsme se naučili číst v mapách, zorientovat se v krajině, určit světové strany podle slunka či lišejníku, ve škole jsme pak získali znalosti umožňující spočítat, kolik času „t“ zabere cesta z bodu A do bodu B při rychlosti „v“.
Co se s tak skvělým základem může pokazit?
…
„Doleva! Ne! Kua! Doprava! Ne! Moment!“ Zkouším, kterou rukou píšu.
„Tak kam?“
„Doprava! Sorry, pletu si pravou a levou.“
„Si děláš srandu, ne?“
„Ne. A nekoukej na mě tak, jinak su úplně normální.“
„Ale takhle Vídní nikdy ve zdraví neprojedeme, miláčku.“
„Projedeme. Prostě řeknu ‚k tobě‘, když bude potřeba odbočit na tu stranu, kde sedíš ty.“
„Jasně. A ‚k tobě‘, když pojedeme na tu stranu, kde sedíš ty.“
„To řeknu ‚ke mně‘, samozřejmě.“
„Dobrá, zkusme to…“
…
„Tak vidíš, dalo se to v pohodě zvládnout.“
„To jo, ale…“
„Jaké ale?“
„Jak to budeme dělat v Alpách na motorce?“