Stoupám výš a výš. Noha nohu mine, Teryho chata se s každým krokem zmenšuje, batoh významně těžkne. Je tu ještě někdo, kdo by se v Tatrách dobrovolně plazil s tak šíleným nákladem? Těžko. Vzduch řídne. Na nebi azúr, slunce se přes silnou vrstvu krému zakusuje do tváří. Naproti se míhají nějací lidé. Nebo kamzíci? Nejspíš kozy. Všechno tu visí pouze na našich schopnostech. Včetně života. Nezbývá, než následovat muže, který za to všechno může. „Ber ho,“ rozhodla zhruba před měsícem kamarádka: „Tedy pokud tě při sexu nebude chtít balit do strečové fólie.“ Nechtěl.
„Tady je zajímavé místo!“ Volá muž: „Natoč to odtud, bude to akčnější!“
Můžu na mobil? Ne. Vytahuji kameru. Muž si sundá bundu, svetr, oblékne kvádro, odváže z krosny prkno a chvíli přemýšlí, jak ho nejlépe uchopit, aby na tomto prudkém větrném svahu vypadal dostatečně interesantně a přitom nezahučel do hlubin. Já se snažím co nejrychleji nasnímat pár zajímavých záběrů hipstera v manšestrovém sáčku, s vlající kravatou, vlasy a fousem, se žehlicím prknem v podpaží.
„Vezmi to z podhledu, z nadhledu a pak ten celek z ptačí perspektivy!“
Občas se smekne noha jemu, občas mě. Dopadli bychom do Polska, nebo na Slovensko?
Teď už jen postavit a zajistit prkno, vytáhnout žehličku a košili… Pokud si nezasloužíme Darwinovu cenu, získáme první zářez ve světě extrémního žehlení.
Komentáře
Okomentovat