„Dobrý den,“ zdraví mě starší sousedka z přízemí.
„Dobrý den,“ ženu se k výtahu. Chci okamžitě domů, dát si horkou sprchu, uvařit teplý čaj a zalézt s knihou pod peřinu.
„Mohu vás na chvilku zdržet?“ pípne paní.
„Jasně,“ zpomalím, „co potřebujete, paní Nováková?“
„Vy prý pořádáte nějakou sbírku pro ty… pro ty uprchlíky.“ Cítím despekt, paní jim zřejmě nemůže přijít na jméno. Ach jo.
Kývnu na souhlas.
„Můžete na pár minut ke mně? Pojďte, nezouvejte se.“
„Přece vám tu nebudu trajdat v promáčených polobotkách,“ vstupuji jen v ponožkách do nablýskaného obýváku. Usadí mě do křesla a zmizí, aby se vzápětí zjevila s čajem a sušenkami.
„Upřímně, já sem ty lidi nechci,“ vzdychne, „ale je mi jich líto. A počasí se zhoršuje. Vy prý jste byla pomáhat v Maďarsku, jak to tam vypadá?“
Stručně popisuji situaci v Röszke a v Nickelsdorfu.
„Ráda bych jim pomohla,“ nesměle mě přeruší. „Víte, můj muž byl takový šetřílek, však ho pamatujete. Dokud věci sloužily, odmítal cokoliv nového. Dcery mu každé Vánoce dávaly nové košile, aby konečně odložil ty staré…“
Drobounká paní sáhne za křeslo a vytáhne obrovskou tašku z Ikei. Je plná asi dvaceti dosud nerozbalených flanelek. Dalším pohybem vykouzlí druhou kabelu. V té jsou pro změnu lehké letní košile.
„Mohla bych si s nimi otevřít obchod, že?“ přisouvá ke mně třetí várku, „Vezměte si je. Snad to ti lidé ocení.“
Komentáře
Okomentovat