„Jsi krásná taková, jaká jsi,“ odpovídá jí bratr: „Tamty jsou přerostlé, nedokážou létat, nezvládají se postarat samy o sebe.“
„Nepotřebují se o sebe starat. Slouží jim lidé. Protože jsou andělské. Chtěla bych žít, jako ony,“ sní husička.
Za plotem je pozoruje dobrácká podsaditá husa. Nevydrží a vloží se do hovoru: „Přidej se k nám, chuděrko moje malá. Jedna navíc se tu ztratí, jako nic. Najdeš tu chráněné útočiště s dostatkem jídla a spánku. Spravíš se. Za pár týdnů nikdo nepozná, že nejsi naše. A v listopadu…“
„Hloupost!“ přeruší ji bratr. „Jen zůstaň s námi. Jsi svobodná, můžeš létat, kam se ti zlíbí, jíst, na co máš chuť, být s přáteli, které máš ráda. Tyhle husy jsou celý život zavřené, smí jen to, co jim dovolí lidé, jí jen to, co dostanou od lidí. Stojíš o takový život?“
„A kdo stojí o tu tvou svobodu provázenou neustálou starostí o žvanec a bezpečí?“ kejhá dotčeně velká husa. „My máme všechno, co potřebujeme! Jsme vážené a důležité. A v listopadu, pane, budeme velice oslavovány! Jsme předurčeny stát se svatomartinskými husami!“
„Chci se stát svatomartinskou husou!“ mává nadšeně křídly husička. „Už aby byl listopad!“
A přelétne plot.
„A co bude potom?“ Volá za ní starostlivě bratr.
„Kdy, potom?“ Šklebí se na něj pohrdavě velká bílá.
„V listopadu! Co bude, až se stanete těmi svatomartinskými husami?“
Komentáře
Okomentovat