„Odpeckovávač,“ hlásí znuděně Meda. „Minulý týden ho přinesl Novák. Půlka třídy věděla, jak funguje. Ani to nemusel předvádět.“
„Už vím!“ Zdvihne bábi vítězně ukazovák a ze zásuvky vytáhne audiokazetu a propisku na přetočení pásky.
Meda zklamaně protáhne obličej: „S tím přišla Procházková. Jenže neměla přehrávač. Podmínkou je, že to někdo v rodině běžně používá a já musím ukázat, jak.“
„Aha,“ rozhlíží se babička v rozpacích po pokoji. Křesadlo? Sama to s ním neumím. Hmoždíř? Ten všichni znají. Zrak jí sklouzne na malý holý palec.
„Co to vidím, Medí, jak můžeš chodit v děravých ponožkách?“
„Vezmu si nový!“
„Jak nový? Tak ji snad zaštupujeme, ne?“
„Co uděláme?“
„Uvidíš.“
Babička vytáhne ze skříňky krabici se šitím. Mezi bavlnkami vyhledá tu správnou, barvou ladící s ponožkou, navlékne ji do jehly a položí na stůl. Znovu zašmátrá v krabici a vyloví krásně vytvarovaný dřevěný hříbek. Meda na něj ohromeně zírá: „Co to je?“
„Však vidíš, ne? Hříbek,“ odvětí nenuceně bábi. „Na látání ponožek. Podej mi tu svou.“
Po chvilce už na ponožce natažené na hříbku vytváří úhlednou bavlněnou mřížku.
„To je ono! To nikdo nebude vědět!“ raduje se krátkou chvíli vnučka. Pak se zarazí: „Jenže se budu muset naučit štupovat,“ sundává si druhou ponožku a soustředěně prostrkuje prst nepatrnou dírkou na patě: „Teď už je dostatečně velká.“
„Tak si přines z kuchyně šufánek, druhý hříbek tu nemám. A bavlnku si navlékni sama, já na to špatně vidím.“
Komentáře
Okomentovat