Pokud se ptáte na cestu, tuhle odpověď slyšet nechcete. Obvykle se vzápětí dozvíte, že jste pořádnej ťula.
„Z koupaliště v Dachovech.“
„A kamžeto?“ Dědek mě nešetří.
„Do Lázní Bělohrad.“
„Ale tady jste v Hořicích.“ Mlaskne kriticky. „To jste to vzali na druhou stranu!“
Opatrně se ohlédnu na své dcery.
V hlase starší slyším skrytou paniku: „To se budeme muset vrátit, tati?“
Mladší paniku vůbec nehodlá skrývat: „Přes ten šílenej kopec?“
„Už to tak vypadá.“ Dívám se jim do očí a tvářím se sebejistě. Hlavně neklopit zrak, to je projev slabosti. Teď musím být dítkům oporou: „To zvládneme.“
„To nemyslíš vážně? To nedáme!“ Brání se jako jeden muž, totiž žena.
„Ono je dobře, že jste dojeli až sem,“ skáče nám do hovoru dědek. Že já se ho vůbec na něco ptal. „Víte, co je na Hořicích dobrého?“ nevnímá má nesouhlasná gesta.
„Že je to sem z kopce?“ Začíná být sarkastická starší. Jako její matka.
„Máte tu dobrý trubičky!“ Hlásí mladší. Hlavička! Celá já!
„Bingo! A já vím, kde jsou tu nejlepší,“ odpovídá dědek a tázavě se na mě dívá. Rezignovaně kývnu. Pro klid v rodině cokoliv. „ Posilníte se pravými hořickými trubičkami, poslechnete si, jak se je bába naší báby naučila péct od Napoleonova kuchaře a já zatím poradím vašemu tatínkovi cestu, která se vyhne tomu kopci, souhlas?“
Tentokrát kývneme všichni.
„Nakonec to dopadlo mnohem líp, než jak to původně vypadalo,“ chválí mě starší. Mladší nezůstává pozadu: „Ty nás vždycky dostaneš na nějaký skvělý místo.“
Komentáře
Okomentovat