„Ještě mě bolí bříško,“ kňourá asi sedmiletý chlapec.
„Tak proč ses takhle hrozně přecpal?“
„Mamka řekla, ať si sním celýho Bleska sám.“
„Jakýho Bleska?“
„To je jeho oblíbené autíčko z pohádky,“ vysvětluje Tomášova maminka. „má ho moc rád, tak jsem mu nechala udělat takový dort.“ Zarazila se. „Promiňte, mám teď mlčet, já vím.“
„Byl to velký dort, Tomáši?“
„Takhle…“
„Ty jo, taky bych chtěla takový dort. A mamka si skutečně přála, abys ho snědl celý sám?“
„Jo, řekla to.“
„A proč myslíš, že po tobě něco takového chtěla?“
„Nevím.“
„Co se stalo před tím?“
„Zlobil jsem se.“
„Na maminku?“
„Ne. Na Filipa. A na Elišku.“
„To jsou starší sourozenci,“ uklouzlo mamince. „Promiňte,“ chytla se za pusu. Pak zaregistrovala povzbudivý úsměv a dodala: „Filip má dvanáct, Eliška deset. Oba jsou…,“ hledá vhodná slova, „v pořádku.“
„Proč jsi se na ně zlobil?“ otáčím se k Tomášovi.
„Chtěli mi sníst kola. Čokoládový.“
„A ty sis je bránil pro sebe?“
„Jo.“
„Co se stalo pak?“
„Mamka poslala děcka do pokojíčku a odnesla dort do kuchyně.“
„A potom?“
„Pak mě hladila a opakovala, že o sladkosti se musíme dělit.“
„To má pravdu.“
„Pořád mluvila a neposlouchala, co říkám. Tak jsem křičel, aby mě slyšela.“
„A pomohlo to?“
„Rozzlobila se. Ale pak řekla, že si ho mám sníst celý sám a odešla do pokojíčku, protože tam Eliška s Filipem něco rozbili.“
„A co ty?“
„Já nechtěl, aby se zlobila. Tak jsem šel do kuchyně a poslechl ji.“
Komentáře
Okomentovat