„Proč nejste očkovaná?“ obrací se na mě lékař.
„Jsem. Dvakrát!“ Pípnu. Zhroucená na zemi hledám oporu a zbytky důstojnosti. Partnerka mě přikryla dekou, ale zřejmě se bála pohnout se mnou.
„To jste dnes první,“ je doktor znatelně příjemnější.
„Ne, že by to nějak pomohlo,“ mumlám. Těžko se mi dýchá.
„Kdy jste byla podruhé?“
„V červnu,“ ukazuje mu přítelkyně certifikát.
„Šest měsíců, to už ztratilo účinnost.“
V sanitce dostávám infuzi. Doktor udržuje hovor, abych neusnula. Neusnu, klepu se jak ratlík. Venku poletuje sníh.
Jsme v nemocnici. Lékaři se dohadují, co se mnou. Dveře nechávají otevřené. Fičí sem studený vítr. Hlasy zvážní.
„Jak vám je?“ ptá se starostlivě mužský hlas.
„Strašná zima,“ snažím se odpovědět. Nejde to udýchat.
„Tlak 70 na 40,“ ozve se ženský hlas. „Takhle ji nemůžeme přijmout. Musíte na internu!“
„To nemyslíte vážně,“ zaslechnu doktora. Zaklapnou dveře a ozve se houkačka. Možná tady umřu, napadá mě a připadá mi to hrozně vtipný. Řidič obvolává nemocnice, já se v duchu směju. Konečně zastavujeme. Přebírají mě sněhuláci s červenými nosy. Do té hlavy jsem se udeřila asi fakt pořádně.
Po několika hodinách mi sestra v bílém overalu, výrazných brýlích a respirátoru s červeným čudlíkem předává mobil. Volá mi moje přítelkyně: „Neměj strach, říkali, že to bude dobrý.“
Komentáře
Okomentovat