24. Devět

„Blíží se půlnoc a na stanici Hvězda…“ se znovu ozývá skřípot a šum. Radim se ušklíbne. Dnes to ještě vydrží, ale zítra to nové autorádio hodí někomu na hlavu. Je lepší jet potichu, než odchytit každých deset minut dvě tři nesouvislé věty. Kolik je hodin? Půlnoc? Mohl být dávno doma, kdyby nepíchl. Reflektory míří na ceduli s nápisem Velká Bíteš. Do Brna zbývá slabá půlhodinka. Ty vole, Klára musí být strachy bez sebe. Šlápne na plyn.
„Páni a paní vím, jak se ruší žal.“ Víš houby Goťáku, zas už jen neartikulovaně skřípeš. Radim otáčí čudlíkem ve snaze rádio vypnout. Auto sebou prudce smýkne, kua, co to…? Ledovka! Klid! Opatrně zpomalit a hlavně prudce nebrzdit.
„V Moravě v Bíteši blíže podnes jest křížů devět. Každého přivedou k hrůze, kdo chce o tom co vědět…“ Dneska teda hrajete vály, zlatej Goťák.
„Těch devět křížů musíte znovu posvětit! Všech devět!“ ozve se naléhavý ženský hlas. To nebylo z rádia! Na zadním sedadle se mihlo cosi bílého. Radim mrkne do zrcátka, ale nikoho nevidí.
„Je tu někdo?“
„Jednou za sto let musíte ty kříže posvětit!“
„Co to plácáte? Kdo jste a kde jste se tu sakra vzala?“
„Naposled je světili benediktýnští mniši léta páně 1887. Přesně před sto lety!“
Světla odhalují sjezd k odpočívadlu. Radim rychle přibrzdí a odbočuje. Jen taktak se udrží na cestě. „Okamžitě si vystupte!“ procedí mezi zuby, když auto konečně zastaví. Ohlédne se. Zadní sedadlo je prázdné. Netknuté.
„Je devět minut po půlnoci a na stanici Hvězda vysíláme…“