Cukrářská dílna U vypečených perníčků pár týdnů před vánoci ožívá.
„Kakao? Ty ses naprosto zbláznil, Fanouši! Co tě v té škole učili? Já se celou noc ladím s kořením, počítám každou kuličku, každý hřebíček pro správně vyváženou chuť a ty mi pak celou tu parádu utlučeš kakaem? Tak to ne, milej zlatej, to si budeš muset vybrat! Nesvěřím své lahodné perníkové koření patlalovi, který chce do těsta přidávat třeba jen špetku toho hnědého sajrajtu!“ buší do pultíku drobnou ručkou stará paní.
„Tak už se nečilte,“ pomrkává rozpačitě František. „Kakao si nechám na polevu. Jen na polevu. Slibuju!“
„Řikám ti, drž se tradičního receptu, Fanouši. Stačí med, máslo, mouka, vejce, soda a mé koření. Nic navíc.“
„Možná bych mohl přidat melasu pro hezčí barvu, co? Když vynechám to kakao. Jo a taky jste zapomněla na cukr.“
„Pečeš klasické trvanlivé vánoční perníčky, nebo rychlej šunt, co nevydrží ani do Barborky?“
„Vlastně bych chtěl obojí. Něco na ozdobení stromečku a něco k okamžitému zakousnutí.“
„To budeš muset udělat dva druhy, chlapče. Tajemstvím trvanlivých perníčků je více medu, méně vajec a nejlépe žádný cukr. Pak je sice musíš nechat pár týdnů odležet, ale vydrží ti celá léta. A naopak. Pokud potřebuješ, aby byly vláčné a měkké hned, musíš použít cukr, více vajec a medu jen tak na chuť.“
„A co rum, bábi? Skoro bych řekl, že do tradičních perníčků patří.“
„Rum? Ty mě nesejři, Fanouši. Víš co udělá rum s mým perníkovým kořením?“
„Už je mi to jasné.“
„Ale nalejt nám můžeš…“
Komentáře
Okomentovat