30. Rána

Jako každého rána vystoupala Dinah na skalnatou plošinu velkou tak akorát pro jednu drobnou osůbku. Posadila se na kulatý polštářek a nohy složila do pozice lotosu. Pravou ruku položila dlaní nahoru na levou nohu a levou ruku dlaní nahoru na pravou dlaň. Palce natáhla proti sobě, aby se jen zlehka dotýkaly. Narovnala záda a přivřela oči. Na malou chvíli se zahleděla do hlubiny pod skaliskem a pak přejela zrakem dál přes moře až k temně modrému obzoru. Teď už jen vnímat vlahý vítr na tvářích, šumění vln, barevnou hru vycházejícího slunce, slanou chuť na jazyku a pronikavou vůni cypřišů. Jen vnímat. A nechat rozplynout každou myšlenku, která naruší tento bohulibý klid.

Rušivé myšlenky se derou na povrch každý den. Většinou jsou to vzpomínky. Na Shechema, který zneužil Dininu zamilovanost a zasadil jí rány, které se ani po dlouhých létech nezacelily. Na bratry, kteří ho po té zabili a byli za to potrestáni. Na nešťastné staré rodiče a na opovržení, kterého se jí dostalo, přestože byla obětí a ne strůjcem násilí. Někdy přichází představy. Co by se stalo, kdyby Shechem nespěchal a požádal ji spořádaně o ruku? Vzali by se a měli spolu děti? Dnes už mohla být babičkou, kouše se Dinah do rtu.

Raději zaměřit mysl na pokojnou přítomnost. Zlatá koule už se vyloupla nad modrou hladinu a začala mírně hřát, příboj přehlušil křik ptáků, dětí a několik ran z motoru stařičkého školního autobusu. Odněkud zavanula vůně čerstvě namleté kávy. Signál, že je čas vrátit se domů.